CBT povídka BDSMDělej!“ zařvu na tu podřadnou svini, která se mi válí u nohou. Snaží se zvednout, ale se spoutanýma nohama mu to moc nejde. „HNED!“ prásknu bičem a ten mu udělá na zádech takové jelito, že se chlapeček zkroutí. Sešmikne se nějak na kolena a zvedá se na rukách, ale pak se zase podlomí. „Ty čubko neschopná!“ řvu na něj dál a práskám, až se nehýbe a červená se na hodně místech. Vezmu kýbl s vodou a celého ho zleju od hlavy až k patě.

Dej se dohromady, za chviličku se vrátím…“ dodám ještě a mrštím kýblem přes celou místnost. Škubne sebou a potichu skučí, jak si mne rány. Možná jsem to trochu přehnala, pomyslím si a skloním se, abych ho zkontrolovala.

Tak co?“ řeknu trošku mírnějším hlasem a on se na mě podívá se slzami v očích. Zvednu jedno obočí a vytáhnu z kapsy maličký ovladač. Ten zahrne závěsem okno na protější straně místnosti. „Bolí tě to tak moc? Chceš skončit? Mám si hledat nového otroka?“ chrlím ze sebe a tím ho dostávám na samé dno.

Ne Paní, nikdy bych si neodpustil, kdybych byl kvůli svému hloupému chování vyhozen, prosím,“ zasupí a větu mi řekne po kouskách, protože jsem mu naložila asi hodně. Hladí si rány, ale snaží se nenápadně, abych si toho nevšimla, mému oku to ale neujde.

To se ale budeš muset víc snažit, ani se nepostavíš na nohy, jsi na nic,“ řeknu chladným hlasem. „Ještě si to rozmyslím, jestli s tebou budu vůbec ztrácet čas.“

S úsměvem zaklapnu svůj tajný deníček a dívám se z okna, jak kolem prochází nějaká slečinka s mladým. Tulí se k němu a já hned obracím oči v sloup. Tak jednotvárné… Vrátím se pohledem k deníku a pak zazvoním na zvoneček. Okamžitě se otevřou dveře a v předklonu vejde dovnitř otrok. Říkám mu otrok, protože za celou tu dobu, co jsem psala řádky v deníku, se nic nezměnilo.

„Přeje si má Paní?“ Zálibně na něj pohlédnu – přece jen se za tu dobu něco změnilo – jeho chování. Považuje si mě, má mě v úctě a stačí se jen křivě podívat a už mi nese jezdecký bičík.

„Myslíš, že bych jinak tak podřadnou děvku volala?“ odseknu a on sebou trhne, jako bych práskla bičem.

„Ne Paní, nevolala,“ řekne rychle a dívá se do země. Usměju se, chvíli si ho prohlížím, jak je skloněný a pokorný a pak k němu natáhnu ruku s deníkem.

„Odnes to do mého pokoje a pak jdi do sklepa. A běda, jestli nebudeš připravený!“ dodám ještě. „Ano Paní, vykonám, jak si přejete,“ vezme opatrně deník a zacouvá zpět do dveří, potichu je zavře a já se zasměju, protože ho v duchu úplně vidím, jak od těch dveří vystřelil, aby byl co nejrychleji v mém pokoji, dal deník na místo a pak se ještě stihl odbelhat do sklepa, kde měl být nachystaný. Neví na co, a to mě moc baví – ve skoro sto procentech případů se netrefí do oho, co s ním chci dělat. Ráda bych ho zkopala do kuličky. Uvidíme…

Zvednu se a vydám se ke dveřím. Vystrčím hlavu na chodbu a zaposlouchám se. Když uslyším zaklapnutí dveří někde dole, tak zavřu dveře a vydám se pomalu po schodech dolů.

Netrvá mi to moc dlouho a tajně doufám, že nebude připravený. Rozrazím dveře a sklepení je maně osvícené. Otrok stojí u velkého dřevěného kříže a to mě potěší – není to o, co jsem si přála.

„Zase špatně!“ řeknu nebezpečným hlasem a on se viditelně otřese.

„P- promiňte Paní, já se polepším, prosím,“ prosí mě a padne na kolena. Vychutnávám si jeho ponížení a strach. Vytáhnu ho za vlasy k sobě a plivnu mu do obličeje.

„Děkuji, Paní,“ zasténá a nechá, aby mu slina stekla po obličeji až na krk.

„Máš za co, svině!“ ukážu rukou na zem a on se opře o dlaně a kolena. Sednu mu na záda a škrabkám ho nehty na bocích. Vím o něm, že je lechtivý, proto mu to dělám schválně. Ošije se a tak ho hned praštím po zadku.

„Skoro jsem spadla, to se dělá své Paní?“ křičím na něj a on sklopí hlavu.

„Promiňte prosím, Paní, jsem nemehlo a svině,“ říká pokorně a já se zasměju.

„To jsi a taky si nezasloužíš, abych na tobě seděla,“ zvednu se a kopnu špičkou boy do zadku.

„Děkuju Paní,“ slyším od podlahy. Lusknu a on zvedne hlavu. Nedívá se přímo na mě, ale vidí, jak ukazuju na skoby, které jsou umístěny nad jeho hlavou. Zalapá po dechu a já se mu vysměju.

„To se bojíš kousíčků oceli?“ dobírám si ho. „No nevím, jestli si tě nechám…“ Po těchto slovech zřejmě najde ztracenou odvahu, protože se už nezachvěje. Protože uznávám odvahu, znovu lusknu a ukazuju na dřevěnou konstrukci, která je uzpůsobena k tomu, aby na ní ležel. V místě na ptáka je díra. Otrok se tam odplazí a stoupá si, abych ho mohla připoutat. Jenže já teď ukážu na zem pod ní. Sáhnu do šuplíčku a chvilku se tam přehrabuju. Konečně najdu, co hledám – kabelové svorky. A masku. Když mě otrok uvidí, jak v jedné ruce držím svorky a ve druhé masku, hned si klekne na kolena a dá ruce za záda.

„Hodný,“ pochválím ho a stáhnu mu zápěstí svorkami, až se mu trochu zaříznou do kůže. Sykne a já ho vytahám za vlasy.

„Říkal jsi něco?“ zeptám se výhružně.

„Ne Paní, neříkal,“ řekne hned a dívá se do země. Strhnu mu hlavu dolů a nechám ho, aby se mi otřel o lýtka. V této poloze se mu to asi moc dobře nedělá, ale to je právě účel, aby byl v co nejmenším pohodlí.

„Děkuju Paní,“ otírá se mi hlavou o nohy a já ho pak zase vyzvednu. Chvilku se mu dívám do obličeje, do jeho ustrašených očí, i když on se do mých nedívá a pak zašustím latexovou maskou. Poslušně nastaví hlavu a já mu ji natáhnu. Jsou na ní tři díry – na oči a ústa.

„Jestli mě naštveš, tak ti tu záklopku zapnu. Jasné?“ zatahám za latexovou pásku, která se připíná přes oči.

„Ano Paní, nebudu Vás štvát,“ řekne a pak jen čeká, co bude. Přidržím ho za ruce a on se sveze na podlahu. Začnu ho obcházet, a když se na něj dost vynadívám, jak tam leží a trošku se otřásá, zastavím se u jeho roztažených nohou a poškrábu ho podpatkem na zadku. Zvedne trochu hlavu, jak se snaží zadržet zaskučení a ovládne se dobře. Když vidím jeho koule, jak jsou hezky rozprostřené na zemi a trošičku se hýbou, podle jeho pohybů, tak mu na ně mírně šlápnu špičkou boty.

„Děkuju Paní,“ vydere se mu z úst, ale to „í“ je trošku delší, než by mělo být.

„Zvedni tu prdel,“ zavrčím a on se nějakým způsobem zvedne – jestli se snad opírá o čelo, nebo co… Vyměřím si krok a posunu se k němu, rozpřáhnu se a nakopnu ho špičkou do koulí. Zařve a to je signál pro mě. Znovu ho kopnu, ale trochu mírněji, aby mi z něj něco zbylo.

„Tak co, mám pokračovat?“ zeptám se po dalším kopnutí.

„Prosím, ne,“ zasténá a opírá se čelem o podlahu tak, že to vypadá, že se každou chvilku sesune.“

„Ty mi odmlouváš?“ křiknu a kopnu ho znova.

„Děkuji Paní,“ řekne se slzami na krajíčku.

„Lehni.“ Spadne na zem a přilehne si ho, takže sebou škubne. Vezmu nůžky a rozstřihnu kabelovou svorku. Vidím, jak se mu červená zápěstí a že mu vyrazilo pár kapek krve.

„A teď nahoru…“ namířím ukazováčkem na dřevěnou desku a on si na ni rychle lehne tak, aby mu péro a koule trčely dírou dolů. Deska je dost vysoko, abych pod ni mohla vlézt. Vytáhnu z kozačky jezdecký bičík a trošku ho švihnu přes koule.

„Děkuji, Paní,“ sykne. Pohladím ho přes žalud, a jak to nečeká, trhne sebou směrem nahoru, takže se zasekne. Zasměju se a štípnu ho do napjatého pytle. Přitom ho druhou rukou hladím po zádech a hlavě. Líbí se mi, když je tak bezbranný. Pak mu jeho nádobíčko zafixuju, aby se nemohl vytrhnout, a zase si hraju – tentokrát mu ho honím tak, že začne tlačit směrem nahoru do desky a vzdychat.

„Líbí se ti to?“ zeptám se předstíraným laskavým tónem. Asi mě neprohlédne, protože v klidu odpoví: „Ano Paní, moc.“ Vzápětí vykřikne – píchnu ho svým dlouhým nehtem, který mám na malíčku, přímo vedle močové trubice.

„Toto nebylo zrovna hezké, že?“ řeknu klidně, když zařve na celý sklep.

„Paní, cokoliv mi děláte, je hezké,“ řekne, i když ví, co mu na to asi řeknu.

„Takže mám pokračovat?“ směju se a zase ho jemně píchnu, ho to ale musí příšerně bolet.

„Ano Paní,“ naříká a zavře oči. Vidím, jak zatíná pěsti, a tak se rozhodnu, že ho nebudu víc trápit. Zvednu se a znovu se prohrabu. Otrok čeká, a tak ho schválně nechávám vydusit. Když se k němu vrátím, mám v ruce pytlíček. Uvnitř jsou obyčejné dřevěné kolíčky na prádlo. Protože má koule pěkné nalité, až vypadají, že každou chvíli prasknou, ještě mu do nich šťouchnu. Opět uslyším zasténání a je to ten nejsladší zvuk, jaký mi může otrok nabídnout. Vezmu kolíček a přicvaknu mu ho na napnutou kouli. Začne naříkat, tak mu tam přidám další. Po něm ještě jeden a pak ještě, až vypadají jako ježek a to už sténá nepřetržitě.

„Vydrž to, nebo tě mám vyhodit na ulici?“ zašeptám mu do ucha.

„Prosím ne, Paní, já to vydržím, pro Vás,“ popadá dech a opravdu zatíná zuby, aby bolest vydržel. Přidám tedy ještě kolíček a jedním mu skřípnu žalud. Začne sebou škubat a já chci, aby si to pamatoval, proto mu do toho ještě cvrnkám. Když se pomalu vaří ve vlastní šťávě, rozhoupu mu koule „na rozloučenou“ a pak mu kolíček po kolíčku sundám dolů, aby se mu postupně uvolnily. Nakonec ho sundám i z ptáka.

„Uvolni se…“ přikážu mu – jakmile mu to sundám, tak se zase začne mírně napřimovat a tlačí do dřevěné desky.

„Ano Paní,“ zasupí a já se dívám, jak se snaží. Pohladím ho po hlavě a pak lusknu. Snaží se z desky nějak vykroutit a pak si klekne vedle mě na zem. Popadnu ho za vlasy, přitisknu opět k nohám a hladím za uchem. Vypadá to, jako by na bolest trochu zapomněl. Začíná se čím dál víc lepšit, asi si ho fakt nechám…

 

erven murna - Rov slon
MyDreams VPS server
War Forum | Potápění | IT trička | Design Board | FastFood Recenze | Ultra-HD voyeurs porn | XXL Sex | Rychlá půjčka | Adult Hosting | Stavební dozor | Neko Porn Alexis Crystal | VPS servery | Hromadný email | Natáčení porna | WebHosting | Azyl pro milence | Ubytování Klínovec | Hodinový manžel Beroun | Strap-on