cbt penis„Ano Paní,“ odpovídá mi a já ho kopnu do koulí.
„Dovolila jsem ti snad, abys mluvil?!“ zařvu na něj a on se sklátí k zemi, ale hned si klekne, sklopí hlavu a ustrašeně se třese. Neopovažuje se přitom chytit za koule, protože ví, že bych to klidně hned zopakovala…
„Ne, Paní, nedovolila jste mi to, promiňte,“ huhlá a já se mu začnu vysmívat.
„Jsi čím dál tím horší, možná bych ti měla připomenout, proč tu jsi!“ zvednu bičík a naznačím, aby si stoupl. Hned se zvedá a já ho praštím do bimbajícího pytle. Udusí v sobě výkřik a drží.
„No vidíš, jak to jde,“ zamručím a pak beru do rukou dvě dřevěné destičky…“

Sedím ve svém oblíbeném křesle a na stolečku vedle sebe mám svůj oblíbený zvoneček. Moje dálkové ovládání na děvku. Od minule se totiž trochu změnil můj pohled na otroka, který mi slouží už několik měsíců. A to tak, že kvičí a dělá vše jak poslední a nejšpinavější děvka, takže dostal nové označení. Za těch pár dní si na to zvykl. Položím si svůj deníček na klín a zamyslím se. Že bych to dneska zopakovala? Ta hračka se mi docela líbí. A že on u toho tak řve? Tím líp. Navíc nemá právo si na cokoliv stěžovat, naopak, musí a chce podstupovat vše, co mu já udělám. Vzpomínám si, jak snášel bolest, kterou mu destičky způsobovaly a také, že když jsem ho pochválila, tak se z toho skoro udělal, ale měl to zakázané. Dám deníček na stolek, protáhnu si ruce a zazvoním. Dveře se téměř hned potichu otevřou – děvka je za nimi připravená – a pak zavřou. Stojí u dveří a čeká na příkaz.

„Takže ty budeš taková coura?!“ zařvu na něj, i když vím, že rychlejší být nemohl. „Asi dostaneš novou přezdívku, děvko, je to skoro stejné!“ vysmívám se mu a on se dívá do země. Dneska je oblečený do nové uniformy – má zavazovací zástěrku pro služebné s dvěma kapsičkami a jinak nic. Pod zástěrkou mu visí pták, i když, podle toho, jak je zástěrka nadzvednutá, mu asi nevisí.
„Promiňte má Paní, já se snažím opravdu,“ odváží se odporovat. Podívám se na něho takovým pohledem, že se zatřese a hned sahá na zeď pro rákosku. Přijde ke mně po kolenech a podává mi ji se sklopenou hlavou. Vytrhnu mu rákosku, švihnu si s ní do dlaně druhé ruky a pohrdavě se na něj podívám.
„Teď mě popros o trest, děvko!“ řeknu potichu, ale přísně. Když mi odpoví, trochu mu přeskakuje hlas, není to ale nic proti jeho svalnatému tělu, které se třese jak osika. Padne na kolena, až mu zavlaje sukýnka, skloní se k mým nohám a řekne bojácně, ale dostatečně nahlas, abych ho slyšela - to jsem ho už tak naučila, protože nejvíc nesnáším ukňourané otroky, kterým nejde rozumět – naučenou větu.
„Má Paní, poníženě Vás prosím o trest, protože jsem porušil pravidlo a protože si ho zasloužím. Děkuji Vám,“ zmlkne a čeká. Nechám ho pořádně vydusit tak, že hned neodpovídám a dotýkám se rákoskou jeho ucha. Vím, že je vždycky nadržený, když mu toto dělám a teď navíc nemůže ani sténat. Užívám si tu situaci a pak jen tak mimochodem prohodím: „Když tak hezky prosíš, tak ti dám tolik ran, o kolik vteřin ses opozdil plus dalších pět za to, že jsem tě musela vyzvat, aby ses prosil o trest.“ Úplně vidím, jak se mu to v té bezcenné hlavě motá, jak počítá a tak si ho vychutnávám dál. „No, kolik to bude?“ Děvka se snaží to spočítat – neví totiž, o kolik se zpozdil.
„B-bude to pět plus sedm ran za každou vteřinu zpoždění,“ vykoktá a to mě nadzvedne – nesnáším, když je to ukoktané.
„No to n-nebude,“ výsměšně ho napodobím a pak jen tak utrousím: „Koktá to a ještě to neumí počítat, co jsem si to přitáhla do baráku,“ kroutím hlavou a třísknu ho nepřipraveného přes dlaň, kterou má obrácenou směrem vzhůru. „Takže to bude pět ran plus deset, když neumíš počítat. A to na obě ruce!“ zvednu rákosku a on kývne hlavou.
„Ano Paní, děkuji Vám.“ Následuje sada ran, za které by se nemusel stydět ani domina. Dlaně děvky červenají a při posledních už ucukává, takže schytává ještě další. Za každou mi trpce děkuje a tak dostává další a další, až už je ani já nepočítám.
„Tak, snad ses poučil,“ řeknu a dívám se, jak nemůže ohnout prsty. „A teď táhni do sklepa!“
„Ano Paní, děkuji,“ odpoví pokorně, otočí se a leze ke dveřím. Zvednu se a kopnu ho ještě do zadku, aby si pohnul.
„Fakt z tebe bude coura, jestli se ještě jednou opozdíš nebo se budeš loudat!“
„Ano Paní,“ odpoví poslušně a zavře za sebou dveře. Nechám mu chvilku náskok a zatím si vybírám svůj obleček. Ještěže mám věci po celém domě, nejen ve sklepě, kde s děvkou trávím nejvíc času. Sklep… Ještě se prakticky nestalo, že by děvka uhodla, co s ní zamýšlím, a to se mi moc líbí, protože pak mám záminku pro další trest. Přehodím přes sebe dlouhý kožený plášť a pod něj si dám jen ozdoby na bradavky a koženou upnutou sukýnku. Vezmu bičík a jdu ven na chodbu. V celém baráku je ticho, což znamená, že je děvka ve sklepě. Takže jdu tedy také dolů.
Ve sklepě je přítmí, takže rozsvítím alespoň tři svíčky, které ozáří místnost o trochu víc. V rohu mě už čeká moje hračka, s čelem na zemi. Dlouho ji tam ale nenechám.
„Přines drtič! A běda, jestli nebude na svém místě, bordel mi tu dělat nebudeš!“ křiknu na něj ode dveří a zamknu je.
„Ano Paní, hned ho přinesu,“ přitaká, ale já v jeho hlase slyším, jak by nejradši zůstal na místě.
„Copak copak, netěšíš se? Minule se ti tak líbil,“ řeknu škodolibě – minule, když jsme ho použili, ležel dva dny na zemi ve sklepě, protož se z toho nemohl vzpamatovat.
„Těším Paní, pokud mi to dovolíte,“ odpovídá a jde opět po kolenech ke skříňce, kde je drtič schovaný.
„Snad jsem ti to přikázala, ne?“ řeknu přísně a on se hned klidí. „Stav se ještě po cestě do rohu u mě, dostaneš odměnu.“
„Ano, má Paní,“ šourá se ke skříňce, a když je u ní, otevře ji. Skoro slyším, jak mu nervozitou bije srdce. Naštěstí pro něj tam je to, co požaduju. Vezme dvě destičky a šrouby a zavře skříňku. Jde po kolenech v co nejhlubším předklonu ke mně. Poklepávám si rákoskou o nohu a čekám. Když je konečně u mě, položí opatrně všechno na zem před sebe a neodvažuje se zvednout hlavu. Lusknu a on ji tedy zvedá, protože teď už může. Vidí, jak ukazuju nahoru a to znamená jediné, když držím rákosku. Zvedne zase ruce, stejně jako nahoře, a obrátí je dlaněmi vzhůru. Švihnu ho rákoskou několikrát přes dlaně a přes prsty a on mi vždy poníženě poděkuje. Odkládám rákosku a on se plazí do rohu, v bolavých rukou drtič koulí. Položí ho před sebe a zase se dotkne čelem země. Přejdu pomalu k němu a lusknu. Zvedne hlavu a já ho chytím za bradu. Tak se krásně pro mě udržuje, děvka jedna… přiblížím se k němu rty, jako bych ho chtěla políbit, ale v poslední chvíli to neudělám. Zasténá zklamáním, a tak si přitáhnu jeho rty k uchu.
„Cos říkal? Nějak jsem ti nerozuměla…“ řeknu chladně. Třese se a zhluboka dýchá, aby ovládl tu svou nadzvedávající se sukýnku.
„Nic Paní, nic jsem neříkal,“ odpoví překotně a já se zasměju. Pak ho odmrštím na zeď. Odmotám si z ruky šátek a beze slova mu s ním zavazuju oči, aby nic neviděl a měl tak ztíženou orientaci.
„Lehni!“ Položí se rychle, ale přesto opatrně na zem, aby do mě nevrazil, a čeká, až mu začnu dávat drtič. Já si ale dávám na čas, protože mě to moc baví, nechávat ho vydusit. Přitáhnu si křesílko, abych nemusela sedět, a přejedu mu podpatkem po holém břiše. Dostanu se až k bradavkám a jednu podruhé mu „zamáčknu“ dovnitř. Mírně se prohne, ale docela se drží, děvka jedna. Škoda, mohla jsem mít další záminku ho potrestat.
„Děkuji, Paní,“ sípe s rukama podél těla, zatímco mu špičkou boty odhazuju zástěrku pro služebné. Pousměju se, když vidím, jak na mě ukazuje, ale vzápětí se podívám přísně na to bezvýznamné, co pode mnou leží a třese se.
„Já ti dovolila, aby ti stál?“ zeptám se přísně a předstírám, že jsem naštvaná.
„Vy jste mi Paní říkala, že mi vždycky musí stát, když budete nablízku,“ řekne se strachem a já se zasměju. Samozřejmě má pravdu, ale nepřiznám mu to. Beze slova vezmu dvě dřevěné destičky, mou oblíbenou hračku a druhou rukou ho poškrábu na koulích. Se škodolibým potěšením mu uchytím koule mezi dvě destičky a natáhnu ruku, aby mi podal utahovací šroubky. Je na něm vidět, jak by se z toho chtěl vykroutit, ale ví, že to nemá cenu.
„Dělej, podej mi to, a běda, jestli ti to spadne!“ pohrozím mu a vím, že to nebude mít lehké, hlavně s tím šátkem na očích. Hmatá vedle sebe, a když najde šroubky, tak mi je opatrně podává. Jeden mu vypadne a jeho polije studený pot. Natáhnu se pro rákosku.
„Tak ty ani neumíš podat věci své Paní?“ řeknu a nečekám na odpověď – švihnu ho rákoskou do nalitých koulí a on vykřikne. „Ale, a ještě tu křičíš jak děvka?“ a dám mu druhou ránu. Škubne sebou a schytá jich ještě několik. Napíná přitom celé tělo. Když mu do destiček nasadím šrouby a začnu utahovat, tak potichu zaskučí.
„Copak, nechceš?“ zeptám se ho mile.
„Chci Paní, je to pro Vaše potěšení, Paní,“ odpovídá a zaťatými zuby vydechuje vzduch.
„A co tvé potěšení?“ vyzkouším ho.
„Na mně nezáleží Paní,“ odpoví opět jak podle učebnice. Pohladím ho po hlavě a on ztuhne překvapením, pak se ale uvolní, V ten moment ho plesknu dlaní po koulích a utáhnu šrouby tak, abych mu je nepoškodila, ale aby je neměl moc volné. Snáší bolest statečně, ale po pár vteřinách vidím, jak se začíná potit. Cvrnknu mu do rudých koulí a on zaskučí.
„Budeš kvičet jak děvka?“ směju se mu a přitáhnu šroubky ještě o něco víc. Tentokrát opravdu zapiští. „Mám je uvolnit?“ Neodpovídá, jen sebou škube. Plesknu ho a tím získám jeho pozornost.
„Ano Paní, prosím!“ prosí mě plačtivě, a tak mu šrouby o kousek uvolním. Sotva má ale možnost trochu vydechnout, sesunu se na zem, přehodím přes něj nohu a sednu si mu na obličej. Protože má šátek, tak sebou trochu trhne, protože to nečekal, hned se ale uvolní a políbí mě. Nadzvednu se, což je pro něj pokyn. Vystrčí pomalu jazyk a zaboří mi ho do mušličky. Držím ho předkloněná za boky, a když mi ho zaboří do dírky, tak ho zase plesknu. Nadskočí, ale nepřestává a snaží se. Koule má rudé a nateklé a čím víc se na něj dívám, tím víc mě rajcuje pohled na ně. V křesílku leží pořád rákoska. Asi děvku trochu potrápím… Popadnu ji a hladím ho po nich, zatímco mě pomalu líže. Nepozorovaně mu utáhnu šroubky, a jak zasténá, tak mi to rozvibruje klín. Třu se o něj a jednou rukou ho držím za koule, aby pořád sténal. Nevím, jestli jsem mokrá já nebo to jsou slzy, čím je nasáklý jeho šátek, ale je mi to jedno – je tu pro mé potěšení, víc mě zajímat nemusí. Mačkám mu koule nalité k prasknutí, zatímco mě děvka dostává do varu, až zařvu na celý pokoj a propnu se. Mám tak silný orgasmus, že chvilku nevnímám řev děvky, které mačkám koule jak o život. Hned je pustím.
„Tak co, mám ti to sundat?“ Děvka sténá a skuhrá, a tak si odsednu vedle na zem. Když nic neříká, zmáčknu mu je, pomalu, ale tím víc ho to bolí. „Na něco jsem se tě ptala!“ připomenu mu a on asi opravdu pláče. „Neřvi a odpověz!“ řeknu chladně a čekám. Posbírá všechny síly.
„Ano Paní, prosím, mohla byste to děvce sundat, prosím,“ prosí mě s takovou pokorou, jakou jsem u něj ještě nezažila.
„Dobře, ale jen proto, že jsem se tak hezky udělala, jinak bych ti to nechala!“ Skoro slyším, jak polkne hrůzou. Uvolním postupně šrouby a pak opatrně sundám destičky. Oddechuje úlevou a ještě se trochu třese.
„Děkuji Vám, moje Paní, děkuji,“ říká vděčně a vím, že to nehraje. Letmo se dotknu jeho žaludu a přejedu až na dosud rudé koule.
„Vidíš, jak ti to hezky jde,“ chválím ho a pak ukážu na drtič koulí. „Ukliď to!“ Ihned si kleká, posbírá všechny části drtiče a uloží ho zpátky do skříňky.
„A teď se zvedni a běž mi připravit něco k jídlu, děvko!“ přikážu mu. „Můžeš jít po svých…“ dodám a on se pokud možno rychle zvedne, upraví si sukýnku a vyjde směšným krokem ven. Musím ho pochválit, dnes jsem s ním byla spokojená. Teď jen, aby si to nějak nepokazil…

erven murna - Rov slon
MyDreams VPS server
War Forum | Potápění | IT trička | Design Board | FastFood Recenze | Ultra-HD voyeurs porn | XXL Sex | Rychlá půjčka | Adult Hosting | Stavební dozor | Neko Porn Alexis Crystal | VPS servery | Hromadný email | Natáčení porna | WebHosting | Azyl pro milence | Ubytování Klínovec | Hodinový manžel Beroun | Strap-on