CBT„Dávej pozor, ty děvko!“ křičí na mě Madam Sandra. Aha, takže mám ode dneška novou přezdívku. Narovnám se a dívám se někam do stropu za obě moje Paní.
„Podívej se na něho, jak stojí vyšponovaný…“ směje se mi Madam Petra a přijde blíž ke mně. Cvrnkne mi do bradavek, které mám scvaknuté nějakými skřipci, a dost mě to zabolí. Nehnu ale ani brvou, jen zhluboka dýchám.
„No, to je rozdíl oproti začátku, kdy se kroutil pokaždé, když jsme se na něj podívaly…“ konstatuje a cvrnkne mi do nich zase. Očividně ji to dost baví. Skřipce jsou těžké, takže mám bradavky i po té chvilce, co je mám nasazeny, vytahané. Paní si mě zavřely do chaty a mají mě na celý víkend. Musí toho tedy patřičně využít.
„To tedy je… Měly bychom ho možná odměnit, co říkáš?“ baví se o mně, jako bych tam nebyl, ostatně jako vždy. Mám moc rád tyhle víkendy, vždycky si se mnou dělají, co chtějí a někdy mi to dávají pořádně sežrat. Madam Sandra je oblečená v černé kůži a Madam Petra má naopak vše lakované, ale také černé. Jsou jako dva démoni. Madam Petra teď také stojí u mě a zapálí si cigaretu na špičce. S potěšením si potáhne kouř a vyfoukne ho nahoru. Umí dělat hezké kouřové kroužky. Stojím celý nahý, jen s těmi skřipci a také mám pouta, která však nejsou spojena. To mám prý za odměnu. Skřipce mi visí a při každém pohybu se trochu rozhoupou. Drží mě tedy docela v šachu, abych se nehýbal. Potom se mi to dle Madame Sandry až moc líbí a to je podle ní nepřijatelné. Stojím co nejklidněji a dýchám kouř, který teď Madam Petra vyfukuje směrem ke mně.

„No já nevím, snaží se, ale pořád sebou šije. Možná nám chce ukázat, jaký je chlap.“
„Tak mu dáme příležitost,“ řekne Madam Sandra, potáhne si nárukávníky a kožené minišaty. Pak se projde kolem mě a já ucítím její parfém. Vzruší mě to a asi to jde vidět, protože v příštím okamžiku dostanu ránu důtkami, které drží Madam Petra v druhé ruce.
„Nadrženče!“ Podívej se, co dělá!“ směje se mi Madam Petra a volá na Madam Sandru, aby se podívala. Ta se vrátí a podívá se, jak na ni ukazuji, přestože to mám zakázané.
„No, možná mu budeme muset dát něco, po čem na mě nebude tak ukazovat…“ přemýšlí Madam Sandra a mně zatrne v podbřišku. Co to asi bude? Pás cudnosti? Takovou klícku jsem už několikrát měl… Madam Petra pak ukáže na stěnu. Podívám se tam a vidím nějaký balíček černé barvy, převázaný stříbrnou stuhou. Předtím jsem si ho nevšiml, ale to je tím, že jsem neměl oči pro nic, než pro zem nebo strop, podle toho, co mi zrovna Paní dovolily.
„Chceš svůj dáreček?“ ptá se mě Madam Petra. „Odpověz!“ Polknu a dívám se pořád nahoru za rameno Madam Sandry. Kdybych se podíval na ni, tak by si mě hezky podala.
„Ano, Madam Petro, chtěl bych svůj dáreček,“ opakuji po ní přesně slova, ale stejně dostanu další ránu.
„A to o něj neumíš poprosit?“ ptá se výhružně a znovu mě praští, až mě záda zaštípají.
„Umím, Madam Petro, promiňte mi to,“ říkám se strachem a skřipce se mi zahoupou.
„A ještě je drzý…“ jako by mě Madam Petra neslyšela. „Tak se pro něj pěkně doplaz a vezmi si ho bez rukou, jako pes!“ poroučí Madam Petra a znovu na mě vyfoukne dým.
„Ano, Madam Petro, poplazím se pro něj jak pes,“ opakuji po ní a hned si kleknu a pak lehnu. No jo, ale to mi předtím nedošlo, že mám skřipce a plazit se s nimi po dřevěných prknech, to je dost masakr. Přesto to zkusím. Madam Sandra ke mně doklape na vysokých podpatcích a kopne mě do boku, až se zkroutím. Ten pohyb samozřejmě způsobí, že mě zatahají bradavky. Zaúpím a trochu se stáhnu.
„Slabochu!“ křičí na mě a znovu mě kopne. „Ani se nehni!“ Pak se sehne, chytí mě za ruce a vykroutí mi je dozadu za záda. Pouta, která byla do této chvíle volná, mi scvakne karabinou a řetězem, takže mi dost ztíží pohyb.
„A teď se plaz!“ křikne a já se snažím rozhoupat, abych udělal alespoň nějaký pohyb kupředu. Moc mi to nejde a tak dostanu další kopanec. A Pak druhý, od špičatější boty. Takže do mě už kopou obě. Plazím se po centimetrech a Paní do mě při každém zastavení kopnou, takže za chvilku už mám celé tělo bolavé a supím, rudý ve tváři.
„Plaz se, ty špíno, dělej!“ řve po mně Madam Petra.
„Máš na to minutu. Jestli tam nebudeš, tak uvidíš!“ vyhrožuje Madam Sandra a já dostanu pořádný strach. Podám tedy nadlidský výkon a nepamatuji si, kdy jsem se takto naposledy plazil. Dopředu mě nehnaly jejich kopance, ale strach z toho, co mě čeká, když nebudu dost rychlý.
„… Tři, dva jedna,“ odpočítává Madam Sandra a já si v ten moment stoupnu. Takže jsem to stihl! Přesto dostanu další ránu důtkami přes rozbolavělá záda.
„Děvko, víš, jak dlouho ti to trvalo?“ směje se mi Madam Petra.
„Vezmi si ten balíček, i když si ho vůbec nezasloužíš,“ zhodnotí můj výkon Madam Sandra a já se snažím natočit hlavu tak, abych si ho mohl podat zuby. Předtím ale samozřejmě poděkuji. Balíček je dost těžký – tohle mi určitě udělaly schválně, že to nemůžu jen tak vzít zuby. Bojím se, abych se mi s nimi něco nestalo, balíček přesto beru – skoro po něm rafnu – a lehám si opatrně a pomocí kolen zpět na zem, abych se doplazil zpět, tentokrát s ještě větší zátěží. Ach jo… Opravdu mi to nezlehčují. Balíček mi upadne a žuchne to. Co v tom sakra je, závaží? říkám si zoufale a chňapám po něm, abych ho vzal znovu do pusy.
„Fuj, jak to oslintal, prase jedno!“ řekne znechuceně Madam Petra a kopne do mě. Nevím, jak vypadá mé břicho, ale podle pálení ho mám pěkně odřené. Spáleniny od parket… Hm... To se bude pěkně dlouho hojit… Po úmorné a dlouhé cestě – přitom to je jen pět metrů – konečně stanu na výchozím místě a držím pořád balíček v zubech. Mám pocit, že mi za chvilku upadne čelist, neodvažuji se ho ale položit na zem, dokud mi neřeknou, co dál. Obě Paní si sednou na gauč a dívají se na mě. Madam Petra si zapálí novou cigaretu a potáhne za konec špičky.
„Hmmm… Pěkně sis to sem přinesl. Ale dost ti to trvalo, navíc jsi nemehlo. Co s tebou?“ Nedívá se přímo na mě, ale na Madam Sandru a čeká, co řekne. Madam Sandra má samozřejmě vždycky nějaké nápady. Čím zvrhlejší, tím lepší. Myslím, že můžu být rád, že ležím s dvoukilovým balíčkem v zubech.
„Myslím, že by si ten dáreček měl hned vyzkoušet,“ přemýšlí nahlas Madam Sandra a dívá se, jak tam ležím a čekám. „Polož to,“ řekne pak. Konečně ho můžu položit! Dávám balíček na zem, ale ne tak rychle, aby to žuchlo, a snažím se, aby to nevydalo jediný zvuk, přesto se mi zdá, že v tom něco cinká. Trochu se z něj stáhne stuha, a tak dostávám další kopanec. Už je ani nepočítám, což je štěstí, jinak bych je dostal odznovu.
„Rozbal si ho,“ řekne Madam Petra a típne si o mě cigaretu. Zabolí to, ale nevydám ani hlásku. Přetípne si, asi aby vyzkoušela, co vydržím. Obstojím.
„No, vidím, že se zlepšuješ,“ pochválí mě.
„Děkuji Vám, Madam Petro,“ říkám pokorně a čekám, až poodstoupí, abych si mohl otevřít balíček. Popravdě, když jsem cítil, jak je těžký ani mě moc nezajímá, co tam bude. Madam Sandra je hodná a rozepne mi s hlasitým cvaknutím pouta. Můžu to tedy otevřít rukama. Aspoň, že tak!
„Děkuji Vám, Madam Sandro,“ poděkuji a pak pomalu rozvážu stuhu, nebo spíš to, co z ní zbylo. Balíček ve formě krabičky má víko. Víko sundám a pak mi přeběhne mráz po zádech. Je tam několik řetězů, to by ještě šlo, ale to nejdůležitější je sada závaží, které mají různý tvar a různou váhu. Je tam i nějaký kousek kůže se cvočky a má to jakoby bodlinky. Asi tuším, na co to je, ale v tom případě mi asi upadnou koule. Je to „padáček“ na koule a jelikož z něj vedou řetězy, bude se na to jistě dávat to závaží, co je tak hezky naskládáno v krabičce. Sakra!
„Nic na to neřekneš? Vidím, že ses nic nenaučil…“ říká Madam Sandra a já se chystám honem odpovědět, ale zarazí mě. Nataženou rukou před obličejem. „Takže teď si to hezky oblečeš těmi bodlinkami dovnitř. A pak se uvidí, co s tebou provedeme, ty nevděčná děvko!“ říká mi nebezpečným hlasem a s každým slovem je její tón silnější a hlasitější.
„Ano, Madam Sandro,“ říkám zase zoufale a honem si beru kožený proužek a bodlinkami si ho přikládám na koule. Od prvního doteku mě to tlačí, a to nechci vidět, co to bude dělat, až na tom budou závaží. Ano, už jsem to kdysi dávno měl, ale tohle asi bude trochu jiné. Madam Petra mi mezitím sundá skřipce z bradavek. To mi přijde divné – myslel jsem, že mi to nechají celé sežrat. Ale pak pochopím. Dostávám totiž novou ozdobu – dvě savky nějakým způsobem připevněné k tyčce, takže mám obě prsa spojeny a když pohnu jednou stranou, pohne se i druhá. Zkusí, jestli mi to drží pevně a pak mi na spojovací háček dá první závažíčko. Nevím, kolik to je, ale není to tak hrozné. Stojím rovně a zhluboka dýchám. Madam Petra si znovu připálí a dívá se na mě.
„To je málo, ukaž…“ a sundá závažíčko a dá mi na něj mnohem těžší. Protáhnu obličej a cítím, jak mi to táhne dolů koule. Není to neúnosné, ale začíná to bolet. Madam Petra mi to ještě rozhoupe, kdyby to snad bylo málo.
„Je nějaký moc odolný…“ říká zrovna Madam Sandra. Tak sakra, co mám dělat? říkám si podrážděně. Když jsem slabý, je to špatně, když ne, tak taky… Závažíčko má na spodní straně další háček a ona na něj zavěsí o něco menší, takže mi to ještě více natáhne.
„Rozkroč se!“ přikáže Madam Petra. Hned poslechnu a je to už docela drsné. Paní mi to rozhoupou ještě víc a já si skousnu jazyk.
„Jeho to očividně baví…“ říká výsměšně Madam Sandra při pohledu na můj zarudlý obličej, rozhoupaným závažím na koulích a zafixovanými bradavkami. Ano, opravdu mě to baví…
„Tak to mu v tom případě ještě hezky naložím,“ řekne Madam Petra a sundá mi závaží. Co chce dělat? řeknu si se strachem, ale nevypadá to, že bych měl dostat další závaží. Potom ale odejde z místnosti a Madam Sandra závaží uklízí zpět do krabičky. V příštím okamžiku se vrátí Madam Petra.
„Pojď do koupelny!“ přikáže mi a já jí děkuji, že můžu jít vestoje. Ovšem, když udělám pár kroků s nohama od sebe, musím vypadat směšně. Nejvíc mě však trápí rozhoupaný řetěz a snažím se o nic se nezachytit. Vyjdu z místnosti a Paní jdou za mnou. Zamířím do koupelny a naneštěstí je to přes půlku domu. Řetěz mi plandá a já zatínám zuby. Pak se konečně objevíme před dveřmi koupelny.
„Vlez tam!“ přikazuje Madam Petra a kopne mě do zadku špičkou boty. Syknu. Ona to bohužel uslyší. „tak to si tě vychutnám, děvko!“ řekne výhružně a strčí mě dovnitř. Je tam už rozsvíceno a u vany je malý kbelíček. Ve vaně je smotána hadice ze sprchy.
„Stoupni si k vaně!“ řve na mě Madam Sandra a v malé místnosti se její křik ještě umocňuje. Přiskočím k ní a řetěz o ni cinkne. Madam Sandra mě kopne do koulí a řetěz se jí skoro zaplete do boty. To byl dobře vypočítaný kopanec. Zavěsí mi na háček kbelík a pak do něj dá sprchu. Než se stačím nadechnout, už napouští vodu. Není to sice nijak silný proud, ale hned mě to začne zatěžovat. Páni, obě Paní jsou tak… vynalézavé! Stojím s rukama za zády, bradavky mi pořád stimulují savky a dolů mě táhne stále těžší kbelík. Začínám poklesávat v kolenou, jako bych si snad myslel, že mi to nějak pomůže. Supím a dal bych cokoliv za to, kdybych ho mohl sundat.
„Dost se mu to líbí,“ říká chladným hlasem Madam Petra. „Že se ti to líbí, děvko?“ zeptá se teď přímo mně. Se zarudlou tváří a přes supění jí řeknu, že se mi to moc líbí.
„To je dobře, to by chtělo ještě trošku vody…“ a urychlí proud. Už si skoro klekám, chci tak ten kbelík postavit na zem! Je to přitom tak kousek! Už už vidím, jak se mi to celé urvalo, když Madam Sandra zastaví vodu.
„Radši toho pro dnešek necháme, jinak nám z něj nic nezbude a do čeho bychom ho pak kopaly?“ baví se zase mezi sebou a mě ignorují.
„To je fakt…“ řekne Madam Petra a pomalu sundá kbelík. Náhlé uvolnění koulí ze mě shodí celé to napětí a já jim děkuji snad pět minut. Pak je to přestane bavit a vykopou mě ven. No, dopadl jsem ještě dobře, říkám si, když se podívám ke dveřím, kde nevinně stojí ten kbelík…

erven murna - Rov slon
MyDreams VPS server
War Forum | Potápění | IT trička | Design Board | FastFood Recenze | Ultra-HD voyeurs porn | XXL Sex | Rychlá půjčka | Adult Hosting | Stavební dozor | Neko Porn Alexis Crystal | VPS servery | Hromadný email | Natáčení porna | Psycholog Praha | Azyl pro milence | Ubytování Klínovec | Strap-on