žalářZakopnu a silně se uhodím do hlavy o skříň. Temeno mi pulzuje a před očima mi zatančí pár hvězdiček.
“Sakra!” nadávám a pak rychle uskakuju, protože se na mě řítí polička se starými knihami. Tak tak, že na mě nespadne. Všechny knihy prásknou s hlasitým zaduněním o podlahu a některé se vytrhnou z vazeb. Oblak prachu pomalu sedá, a tak se můžu podívat na tu spoušť. Je to sice všechno staré haraburdí, ale konkrétně tyto knihy jsem si chtěla prohlédnout - patřily totiž mé předkyni, která sloužila u jednoho váženého pána. Nevím, v jakém roce přesně žila, ale vím, že by před svým jménem měla tak 5x a vícekrát “pra-“. Naše rodina s tou historií nechce mít nic společného. Z legrace mě napadlo, jestli to náhodou nějak nesouviselo s čarodějnictvím, ale nevycházelo by to časově. Tato část pokoje byla mnou zatím neprozkoumána. Začínám knihy dávat dohromady a zjišťuji, že většina z nich ani nestojí za podrobnější zkoumání - jen nějaké starodávné kuchařky a herbáře, ze kterých při té příležitosti vypadlo několik suchých lístků. Jedna kniha ovšem vypadá dost zajímavě. Má černou vazbu a žádný název. Otevře se mi od zadních stran a ty jsou prázdné. Chci knihu zavřít protože mám pocit, že je to jen starý sešit ve vazbě, do kterého nikdo nic nenapsal. Pak však přelistuju na začátek. A tam, na zažloutlých stránkách, je vidět text psaný úhledným a nalevo skloněným rukopisem. Je psán dost zastralým jazykem a stylem a vypadá to, že vpravo nahoře nad odstavci jsou napsána data. Měl by o tedy podle všeho být deník. Obrátím až na začátek a vidím tam nápis:

 

ZAKÁZANÉ ŘÁDKY

Trochu mi spadne brada, ale pak si uvědomím, že v té době bylo zakázáno nejspíše všechno, co se jen trochu vymykalo normálu. S jistou skepsí otočím na následující stránku. Žádné jméno, nic.  Autorka očividně chtěla, aby to bylo anonymní, ale já vím, že to je moje příbuzná. Pohled na první odstavec s datem 3. 5. 1761 mě tak zaskočí, že zapomínám na bolet hlavy a sedám si na zem pokrytou prachem a vypadanými stránkami. Tehdější jazyk mi dělá problémy, ale po chvilce si na ty dlouhé věty zvykám a potřebuji čím dál méněkrát si to číst znovu, abych pochopila význam. Moje příbuzná tam popisuje svůj život ve velkém domě, kde dělala jako mladá slečna služku. Bylo jí tolik, co nyní mně. Píše velmi autentickým stylem, takže mě jednoduše dokáže přenést do své doby, do situace však ne - nedovedu si představit, že bych dělala služku nějakému despotickému šovinistovi. V té době to však bylo normální, že žena neměla žádné zvláštní postavení a musela být zticha a poslouchat. Projdu pár stránek a pak mě zaujme jedna skutečnost - ona totiž vůbec nedělala jen služku. Čím dál více se začítám do textu, tím víc mi přijde nepatřičnější, až pak se zastavím na jednom odstavečku.

Dnešního dne bylo pro mě neskutečně těžké pracovati. Nejdříve jsem myslela, že budu schvácena nemocí nějakou, na to však v domě nebylo místo. Snažila jsem se špatný stav svůj zakrývat, jak to šlo. Pán mi ke všemu uložil uklidit sklepní prostory. Všechny sloužící ví, že tam nechává uklízet jen sloužící muže. Ženy dolů nikdy nesměly. Netušila jsem, proč mě tam poslal, vzala jsem však koště a všechny věci potřebné k úklidu a šla dolů. Okamžitě mě prach udeřil do nosu mého a rozkašlala jsem se. Začala jsem smetat prach a dostávala se po schodech dolů. Na stěnách byly jen pochodně a chodeb bylo rozvětvených pod domem hned několik. Jedna vedla do sklepa, ve kterém bylo uloženo jídlo, druhá do skladiště, ale kam ty ostatní, to mi bylo vždycky skryto. Nevšímala jsem si ničeho a uklízela. Pak jsem však zaslechla zaúpění podobné raněnému vlku. Přicházelo odněkud z chodby, kde svítilo méně pochodní. Byla jsem velmi udivena - kdo tam může být a proč? Pomalu jsem zametala a blížila se více a více do temna sklepení. Již jsem ale nic nezaslechla. Přesto jsem šla dál a na konci studené chodby uviděla jsem kované dveře. Vypadaly jako od hladomorny či věznice hradů, o kterých jsem doposud jen slyšela. Po rychlém shléduntí zjistila jsem, že kliky nemají, ani klepadlo. Jak se tedy otevírají? A mají se vůbec otevírati? Pak mi krev stydla v žilách - za dvěřmi je slyšet těžké kroky.

Přijde mi, jako bych ty kroky slyšela. Umí opravdu skvěle psát, říkám si v duchu a pokračuji.

Pán! napadlo mě v první moment. Křečovitě chytím koště a zametám dál, jako by ničeho se nestalo. Pak se dveře rozrazí. Otočím se a opravdu je to můj pán. Hned se mu ukloním a zametám dál, cítím ale, jak rudnu v obličeji.
“Co tady děláš?” zeptá se potichu a při tom tónu hlasu jeho mám chuť utéci.
“Zametám zde, pane, dle Vašeho příkazu,” řeknu potichu a dívám se úkosem. Pánova vysoká postava se nade mnou tyčí.
“Já jsem řekl, aby jsi šla až sem?” zeptá se ještě nahněvanějším tónem a já z něj mám stále větší strach. Držím se koštěte, jako by to bylo všechno na světě.
“Říkal jste, pane, že mám poklidit ve sklepení, tak jsem chtěla poklidit vše,” říkám třesoucím hlasem a dmou se mi ňadra. Pán na mě pohlédne a mě by nikdy ani nenapadlo, že by o mě zavdil pohledem svým.
“Pravda, tak pojď poklidit i sem,” ustoupí a já se mohu dostat dovnitř.
“Děkuji Vám, pane,” řeknu a beru si vše potřebné k úklidu. Přesunu se do komnaty, když ale stanu na prahu, tak nemohu dál - vypadá to tam jako nějaké dílo ďáblovo.
“Copak jsi zcepeněla? Okamžitě hybaj dovnitř!” křikne na mě pán. Honem poskočím a zabouchnu za sebou dveře. Pohledem rychlým zachytím nějakou nebohou dívku uvázanou u kůlu, úplně nahou a s koňskou uzdou v ústech. Vypadá, že za chvíli omdlí. Honem začnu zametat a hledím si svého, avšak pohled můj zalétává k ní, jako na ležící mrtvolu, která svým zjevem přitahuje všechny účastníky pohřbu. Její upocené tělo se místy leskne krví a těžce dýchá. Pán k ní přichází a když vidím, jak ji uhodí, chci odsud pryč. Zarputile však zametám, abych to měla co nejrychleji.
“Pojď sem, ty chátro líná!” ozve se po chviličce a já trhnu hlavou. Na nikoho jiného to býti nemohlo, než-li na mě.
“Ano pane,” povím okamžitě a jdu i s koštětem k němu. Stojí u té nebožačky a drží ji za vlasy. Vidím, jak sliny tečou přes koňskou uzdu až na její malá, bílá ňadra. Nevím, co bych měla dělat. Dívenka je celá bílá jako stěna a vypadá to, ž klín její leskne se nejen krví.
“Přines tamtu velkou svíci!” trhne pán hlavou ke síci, která je ve svícnu a má černou barvu. Plamínek není příliš velký.
“Ano pane,” neodvažuji se odporovati, odložím koště ke stěně, na které visí okovy a sáhnu pro svíci. Dávám přitom pozor, abych se nepopálila horkým voskem. Vracím se k pánovi a opatrně ji k němu natahuji.

Chci vůbec vědět, jak tohle dopadne? probleskne mi hlavou, a tak jí zatřesu a jako bez dechu čtu dál. Proč se pro všechno na světě zrovna tohle dělo v domě tak váženého člověka?

“Já ji brát nebudu, uděláš to ty,” rozhodne pán. Nechápu jeho slova.
“Pane můj, co bych dělati měla?” odvážím se zeptat. Pán přejede svojí rukou po obličeji děvčete a pak přes krk na dmoucí se poprsí.
“Vezmeš tu svíci a necháš kapky volně kanout na její ňadra, pro mé i její potěšení,” říká mi pán pomalu a dívá se na mě. Polekám se, pohnu prudčeji svící a popálím se. Zatínám zuby a snažím se svíci udržet. Pro její potěšení? Té děvečce se to líbí? A pánovi, když ji takto týrá? To však není mojí starostí.
“A-ano pane, jak poroučíte,” vykoktám a pak k děvečce přistoupím. Nedívá se na mě, ale na kamenný strop. Nehci se jí dotýkat, proto k ní jen natáhnu svíci a pomalu nahnu směrem dolů. Jsou to jistě zvláštní svíce, protože vosk, který dopadá na její hrudník, nezpůsobuje toliké popálení, ale pouze zarudnutí. Ubožačka po dopadu první kapky sténá a přivírá oči. Vidím, jak nohy její svírají se něčím příjemným. Mým přičiněním? Pán mi chytí ruku a odtáhne ji.
“Dobře to děláš,” řekne mi a pak mě nechá stát jako zkamenělou vedle sebe, zatímco se dotýká jejího klína, který nyní je rozžhaven. Děvečka se prohýbá, jak jí provazy její dovolí a pohledem sleduje strop. Divné mi je, že nedívá se na pána. Pán laská jí mezi chloupky a ona se třese, až se kůl jemně otřásá s ní. Potom pán přestává, pustí ji a přijde ke mně. Držím opatrně svíci před sebou a pohledem zalétávám všude, jenom ne na něj.
“Živé duši nepovíš, co tu vidíš, vezmeš si to tajemství do hrobu,” poví výhružně a sebere svíci. Trochu přitom ukápne vosku na zem. Děsí mě.
“Ano pane, živé duši to nepovím,” opakuji po něm slova a spustím ruce podél šatů. Přiblíží se ke mně a chytí mě za bradu a prudce trhne k sobě.
“Budeš mi tady pomáhat a dělat, co ti přikážu, stejně se na nic jiného nehodíš,” syčí mi do obličeje. Pak se však tón jeho uvolní. “Budeš se mít v mém domě lépe, pokud to nikomu nepovíš. Potom bych tě na kůl nechal narazit…” říká se zvláštním zalíbením v hlase.

Zavřu knihu, nebo teda, deník. Chvilku se na něj dívám jako na něco zvrhlého, nechutného. Co to…? Už tehdy? Pak se ale snažím přemýšlet o tom, jaké to tehdy muselo být, bez vymožeností, které máme dnes. A hlavně by mě zajímalo, jestli mu pomáhala. Neměla zřejmě jinou možnost. Pak mi to nedá a otevírám knihu znovu, tentokrát tak o čtvrtinu stran dále. Písmo je stále stejně úhledné, jen text mi přijde, že je napsán trochu ve spěchu. Že by měla tolik povinností, že to nestíhlala psát? Uvidíme, říkám si, když se podívám na datum - 4. 6. 1763. Je to o nějaké dva roky později. Za tu dobu toho musela zažít spoustu - byla totiž dle prvních řádků stále v tomtéž domě…

Mé ruce jsou položeny na dřevěné kládě s otvory, takové, jaká se používá pro veřejné procesy. Nevím, kde ji Pán ráčil sehnati, ale je vskutku povedená. Mé oblečení se od té doby dosti změnilo. Mám stále roucho služebné, ale zde, v zakázaném sklepení mého Pána, mám černé šaty, vždy jen pro chvíle strávené zde. Pomáhám mu pro jeho potěšení a také potěšení děveček, které si sem vodí a které, při vidině velkého jmění, nechávají jej dělat, co se mu zlíbí.
Již o tom dále nepřemýšlím a soustředím se na to, co mám dělat - upoutat a znehybnit v kládě děvečku tak, aby pozadí její bylo odhaleno a dřevěná lavice u její hlavy byla. Děvečka tato má černé vlasy a drobnou postavu. Nemluví, jen se dívá do země, jak jí to Pán řekl. On dívá se na mě, jak si počínám. Chytím ji za vlasy a navedu ji na otvor pro hlavu a stejně tak na ruce. Poté přirazím druhou část klády a zajistím hřebem. Rukou se dotýkám jejích zad, abych přesně jí ukázala, jak má být prohnutá a jak se to Pánovi líbí. Nemá na sebe kouska oblečení. Klečí na kolenách a pozadí její je vystrčeno směrem nahoru. Stoupnu si k její hlavě z strany a mlčím.
Pán přistoupí a chytí moji ruku. Přitskne si ji na úd svůj a dovoluje mi tak se ho dotýkat. Nikdy jsem předtím neviděla jiný. Pán mě naučil, jak nejlépe potěšit muže a já ho nyní připravuji. Pak ruku mou odstrčí a ukáže na dřevěnou lavici, která je přímo u hlavy děvečky. Jdu k lavici a děvečka podle všeho neví, co bude se díti. Sednu si a nohy rozkročím kolem její hlavy. Pán už stojí za ní a dle zasténání děveččina se nyní do ní probíjí a třese se celý postroj. Pán udělá několik pohybů a pak ukáže prstem svým na mě. Vyhrnu si šaty až k ňadrům a přiblížím se těsně k hlavě té ubožačky. Ona mě pak jazykem svým laskat počne a já nesmím vydati ani hlásku, neboť mám toto zapovězeno. Je to však příliš nádherné. Pán trestá děvečku tím nejkrásnějším možným způsobem a ona se celá třese. Nevidím na něj, ale podle zaskřípání mi je jasné, že chytil kládu, aby se mu lépe stálo. Já myslím pouze na Pána svého, i když to také nesmím a laskám si rukami ňadra přes šaty od Pána. Děvečka se počne třásti a nedaří se jí mě uspokojovat. Asi dosáhla vrcholu. Pán se přestane hýbat a zuřivě zakřičí. Honem se odsunu po lavici dozadu, zvednu se a honem utíkám bosa po ledovém kamení na podlaze ke skobě, na které visí kožený zaplétaný bič. Přispíším si a podávám ho Pánovi. Pán už je zahalen a ukáže na děvečku. Osvobodím ji z klády a hned ji, třesoucí se, vleču ke stěně. Upínám jí tenké ruce do okovů a šťouchnu do nohou, aby je od sebe odtáhla. Pak rychle odstupuji, protože Pán již je napřažen. Dívám se pouze proto, abych věděla, kdy bude nutno děvečku uvolniti. Pán ji ztrestá dvaceti ranami a pak jde ke dveřím. Bič letí k zemi.
“Ukliď to a ji tak necháš, to ji pro příště naučí poslouchat,” praví a pak se rozmýšlí. “Vylej na ni vědro s vodou, ať nám ještě vydrží,” řekne a odchází. Jakmile se zavřou těžké dveře, hned se skláním pro bič a opatrně ho čistím od krve. Odvážím se na děvečku, která teď tiše vzlyká, podívat. Její záda jsou celá zkrvavená. Jak jí to závidím! Pak vezmu vědro s vodou, které stojí u zdi, rozmáchnu se a jako když se vylévá do příkopy, vyleju jej na ni. Škubne sebou, jako kdyby dostala další ránu a narazí do zdi. Pak jen stojí a třese se zimou. Přeji jí to utrpení, neboť to má za to, že se odvážila porušit Pánův příkaz. Kéž by říště dostala zase!

Beze slova zavírám deník a dívám se pak před sebe. Tak toto musím co nejdíve dočíst do konce!

erven murna - Rov slon
MyDreams VPS server
War Forum | Potápění | IT trička | Design Board | FastFood Recenze | Ultra-HD voyeurs porn | XXL Sex | Rychlá půjčka | Adult Hosting | Stavební dozor | Neko Porn Alexis Crystal | VPS servery | Hromadný email | Natáčení porna | Psycholog Praha | Azyl pro milence | Ubytování Klínovec | Strap-on