Tma a ticho. Ležím na něčem studeném, klapky na očích, maska zapnutá, nemůžu moc dobře dýchat. V klidu a nehybnosti mě nedrží pouta, ale příkaz Madam Dory, který jsem dostal. no, už ani nevím, jak dlouho to je…

Ani se nepohneš.

To mi bohatě stačí. Madam Dora je pryč a já jí dokazuji, že i když mě všechno bolí a chce se mi strašně moc na záchod, tak že to vydržím. Její jemný, avšak účinný hlas, který mi neustále zní v hlavě, mě nutí k poslušnosti. Chci ji poslouchat, uctívám ji, je to moje bohyně. Bohyně bolesti, rozkoše a ta, po které toužím, avšak jen ve svých snech, protože jsem jen hloupý otrok. Své tělo teď vnímám dost intenzivně - mám otlačená záda, ruce mě bolí z toho, jak je mám neustále u těla a neodvažuji se pohnout, v nohách mi už několikrát škublo, jak tělo podvědomě zjišťovalo, kde mi končí. Dýchá se mi hůře, protože mám tu pitomou masku. Madam Dora ji má moc ráda - vždycky mi tak může ukázat, co jsem to za póvl bez vlastní tváře a jak lehce mnou může manipulovat. Ústa mám zapnutá a nosní průduchy nejsou moc velké, takže až zase Madam Dora přijde, vím, jak moc budu mít ztížené dýchání, protože už jen samotná její přítomnost mě totálně zničí. A co teprve to, co mi bude dělat… Doufám ale, že dneska bude sama a že nebudu muset obskakovat nějakou její kamarádku. Sice dělám vše, co mi poručí a rád, ale jsem s ní radši sám, protože to je na mě přece jen trochu hodná, pokud to lze o ní v této situaci říct… Minule jsem musel klečet, a to bylo teprve nepříjemné, ne, jak tohle. Nepatrně se zavrtím.

    „Takže se tu válíme? Jak někde na dovolené, i když máme být v klidu?” protrhne ticho její hlas. Třese se zlobou a mně okamžitě zatrne. Nevím, jestli mám odpovědět, pro jistotu tedy mlčím. Je ale moc dlouhé ticho, tak se rozhodnu se ozvat.
    „N- neválím se, Madam Doro, ležím nehybně, jak jste mi poručila,” říkám trochu koktavě a čekám teď už naprosto cokoliv. Může mě kopnout, může mi dát facku. Slyším ji nad sebou rozhořčeně oddechovat a ani jsem si neuvědomil, že byla podle všeho celou dobu v místnosti. Musela být také hodně potichu a přemáhat se - neslyšel jsem ani zakašlání. Když si představím, jak tam někde sedí v koutě, možná kousíček ode mě a celou dobu mě sleduje… Cítím, jak mi v něm zaškube, při vidině toho obrazu, jak sedí v křesle, krásnou nožku přes nožku, ruce v klíně a pohled, díky kterému jí nic neunikne. Jak čeká na sebemenší pohnutí, ten okamžik, kdy to poruším. I když jsem se zařekl, že neporuším, tělo je svině. A pak ten její hlásek, jako když šlehne bičem…
„Už zase koktáš? To se mi snad zdá, to jsem tě nic nenaučila, děvko?” zařve na mě a ten hlásek už vůbec není jemný, ale je v něm náznak přísného trestu. Ani nestačím otevřít pusu a už mi na něm stojí botou. Polknu naprázdno tak, aby to neviděla a už už mám pocit, že je po mně a že mi ho snad rozdrtí. Pak ale tlak povolí.
„Myslím, že by byla škoda se o takovou hračku připravit,” říká si Madam Dora pro sebe a já si oddechnu. „To ale neznamená, že se budeš chovat jak nějaký buran a nebudeš mi odpovídat!” křikne znovu a zase mě přišlápne.
„Promiňte, Madam Doro, budu Vám odpovídat, na cokoliv se mě zeptáte,” syknu a lituju své stále víc drcené koule. Tlak opět povolí a ona se zasměje. Miluju její smích, ale tento se mi moc nelíbí, je to předzvěst něčeho-
„Tak pojď!” uslyším cvaknutí vodítka o očko v obojku a pak mnou škubne nahoru. Opatrně se zvednu, abych sebou nesekl a nechám se k ní přitáhnout. Vím, že mám hlavu někde u jejího pasu. Na to, jak je maličká, tak se mnou mává dobře. Přitáhne si moji hlavu na klín a já jsem v ten moment omámen. Přitiskne ji dlaní a já vdechuji. Pak mě zase odtrhne, abych věděl, že mi to nepatří a že budu muset dělat hodně, abych se jí mohl jednou dotknout. Madam Dora se zasměje a pak mě táhne a někam strká. Dopadám na zadek. Myslím, že to je nějaké křeslo ve kterém je snad díra nebo…
„Teď ti ukážu, co se stane, když mě neposloucháš,” říká Madam Dora potichu a mně vyráží na čele pot, pohlcuje ho však kožená maska. „Budeš mě prosit, abych toho nechala, ale to já ještě přidám, znáš mě…” Když nic neříkám, kopne mě do kolene podpatkem. Je to tak náhlá a ostrá bolest, že vykřiknu. Vzápětí dostanu facku.
„Neslyšela jsem?!” zařve a dává mi další a další facky. Když přestane, dýchám zrychleně a teče mi z očí. Ještěže to nevidí.
„Znám Vás, Madam Doro, nikdy bych si nedovolil-“ Další kopanec, tentokrát do druhého kolene. Naštěstí sedím, jinak bych se už někde válel po zemi jak prase a dostával bych další kopance. Madam Dora si mě zase přitáhne, až mi to stlačí krk.
„Neopovažuj se mi říkat, že mě znáš, s takovou jistotou, nevíš, čeho jsem schopná a teď ti to ukážu,” říká zase klidněji a o to mám větší strach. Křeslo se najednou pohne a dojde mi, že to je spíše něco jako sklápěcí lehátko. Vím, že ho má, ale neměl jsem ještě tu čest se s ním seznámit. Překvapeně zamrkám, když se mi kolem nohou utáhnou pouta, dle šířky a příjemného přilnutí, avšak táhnutí jsou kožená. Ruce mi Madam Dora nechává volně. A zase je ticho. To se mi nechce věřit, že by mě jen tak přivázala a odešla, nebo ano? Co by to pak měla za smysl, ani mi nedala příkaz nebo něco podobného… Pak však ale ucítím její malou ručku, jak mě chytá za žalud a promne mi ho. Jakoby do mě pustila elektřinu, takový to má na mě účinek. Ten pocit mi střílí až do konečků prstů, otupuje mi mozek, nemůžu na nic jiného myslet, než na ten středobod mého vesmíru. Pak to však ustane a ona mě pustí. Ne!
„Ani se nehni, pokud se pohneš, bude tě to dost bolet… Rozumíš?”
„Ano, Madam Doro, rozumím, ani se nepohnu,” přitakávám a čekám, jestli mě zase chytí. Mé ruce jsou položeny na lehátku, takže bych s nimi pohnul opravdu jen v případě, že bych se nesoustředil. A nohy mám připoutané pevně pouty. Nezklamu ji! Slyším cvaknutí, asi to bude nějaké víčko a pak místností zavoní vanilka. To je určitě ten její oblíbený lubrikant, používá ho docela často - pěkně klouže. Mučí mě, jak nic nevidím a navíc se nemůžu pohnout. Jsem teď tak zranitelný, a to má ona ráda. Znenadání se dotkne mých citlivých bradavek a promne mi je, jako předtím žalud. Vše ve mně křičí na protest, ale snažím se celou svou bytostí, abych se nepohnul. Skloní se ke mně a šeptá mi do ucha a to má na mě účinek, jaký očekává. Postaví se mi a ona mi nenadává, takže je to protentokrát asi dobře. Přejede mi po něm prsty které jsou krásně vlhké a do mě jako když střelí. Pohnu se. A pak do mě opravdu něco střelí - Madam Dora má asi po ruce ten maličký generátorek s elektrodami, protože mi pustí do koulí proud. Mé tělo to dostane do křeče a neovládám ho. Vypne ho a moje tělo se uvolní několika záškuby.
„Neumíš poslouchat!” křikne na mě a zase pustí proud. Ona ví, že tomu nemůžu zabránit, dělá mi to schválně. Když znovu dopadnu a oddechuju, tak zjistím, že mi stojí. Nechápu to, ale Madam Dora podle všeho ano.
„Vidím, že se ti to líbí… To bych měla dělat častěji, co říkáš?” ptá se škodolibě. Co mi zbývá jí odpovědět?
„Ano Madam Dora, líbí se mi to.” Část, že by to měla dělat často, vynechávám, abych nedostal další šok. Nemůžu jí přece říkat, co má dělat. Je ale zřejmě spokojená - další ránu nedostanu. Jsem za to rád, protože se mi to moc nezamlouvá, ale nikdy bych jí to nepřiznal. Chvilku se nic neděje a je zase to mučivé ticho. Pak mě chytí za ptáka a začne mi ho honit. Ještě se chudák trochu nevzpamatoval z toho šoku, i když těsně po něm stál. Myslím, že to bude další důvod pro trest. Madam Dora si s ním však krásně hraje a postupně zrychluje, až už to nemůžu udržet a začnu prudce dýchat. A pustí ho.
„Co se nemáš? Co se nesmíš?” křičí na mě a práská mě přes ruce.
„Hýbat se nesmím, Madam Doro, nesmím se pohnout,” vyrážím ze sebe a zažívám pocit odepření, ztráty. O to ale Madam Doře zřejmě jde.
„Tak proč ses pohnul?” ptá se a cvrkne mi do něj.
„Protože se mi to moc líbí, Madam Doro,” odpovídám a uvědomuju si, že to byla chyba.
„Líbí se ti porušovat mé příkazy?” zeptá se výhružně.
„Tak jsem to nemyslel, Madam Doro,”
“A jak jsi to myslel?” chce vědět.
„Líbí se mi, jak krásně umíte dráždit až na hranici šílenství, Madam Doro,” snažím se odpovědět co nejpřijatelněji.
„Snažíš se mě získat? Polichotit mi?” Nevím, co říct, abych ji neurazil, ale aby si nemyslela, že jsem se  do ní zamiloval, to je nepřípustné.
„Budu Vám lichotit, kdykoliv mi řeknete, Madam Doro.”
„No a já ti to teď řekla - abys mi zalichotil?” ptá se výsměšně. „Myslíš, že to potřebuju?” Na to už fakt nevím, co říct.
„Neřekla jste mi to, Madam Doro, omlouvám se Vám,” říkám se strachem, že mi zase pustí do koulí proud. A pustí. Zatnu zuby a čekám, kdy to zase vypne, přitom se třesu. Už to není jen brnění, jako když si přesedím nohu a pak se snažím stoupnout. Ne, je to bolestivé. Pak vše ustane.
„Dobře.” To jedno slovo je dost zlovětsné. Musím ale Madam Doře trochu věřit. Zase mi ho chytí a tentokrát mi ho i políbí - aspoň to tak odhaduju, její jemné rty už znám z dřívějška. Přejíždí mi po něm jazykem a pak nasaje. Škubne mi to nohama.
„Nemá to smysl, když pořád tak neposloucháš,” řekne a pustí mě. Pak odejde. Osaměl jsem…

Po nějaké době zaslechnu zase zvuk. Odhaduji, že uplynulo několik hodin, Chce se mi moc na záchod. Uslyším její kroky, jak se ke mně blíží.
„Teď tě pustím a odprosíš mě,” řekne Madam Dora.
„Ano, Madam Doro,” řeknu úlevně a neodvažuji se hýbat. Uvolní mi pouta na nohách a zatáhne za vodítko. Opatrně se zvednu a vše mě bolí, nejvíc mě však tlačí močový měchýř.
„Půjdeme do koupelny,” ozývá se zase Madam Dora a táhne mě za sebou.
„Ano, Madam Doro,” opakuji a jdu za ní po ztuhlých, brnících nohách. Pohybem se mi však trochu rozchodím.
Jakmile ucítím na nohách chlad, uvědomím si, že jsem v koupelně. Madam Dora mě obejde a zavře dveře. Pak mě nasměruje k záchodu a stoupne si za mě.
„Jestli se netrefíš, slízneš si to!” Zamrazí mě - jak se mám trefit, když mám na očích masku a nevím, kde je mísa? Nedovedu si představit, že bych to pak uklízel.
„Ano, Madam Doro,” řeknu nejistým hlasem a ona to na mně pozná. „Smím nahmatat mísu?” troufnu si se zeptat.
„Nesmíš, to by pak nebyla taková legrace. Udělej dva kroky vpřed, třeba se trefíš,” říká škodolibě. Udělám je tedy, pak si ho chytím a i přes strach spustím proud, protože to už nemůžu vydržet. Nehýbu se, jen stojím na jednom mstě a mířím nevím kam. Podle zvuku jsem ale správně. Když skončím, Madam Dora mě zřejmě kontroluje.
„Výborně, už se začínáš lepšit. A teď si umyj ruce.”
„Děkuji, Madam Doro,” oklepu si ho a pak se otočím o devadesát stupňů, nahmátnu kohoutek a otočím jím. Opláchnu si ruce, zavřu vodu a snažím se najít ručník. Nejde mi to. Dostanu další kopanec do nahého zadku. Pak mě táhne do sprchového koutu. Zavře za námi posuvné dveře. Kout je to prostorný, je v něm židlička. Pouští teplou vodu a zase mě za něj chytí. Ta rozhodně neztrácí čas. Netušil jsem, že toto jde dělat ve sprše, resp. že mi ho může honit a pak pustit, kolikrát chce. Nejdřív mě zatlačí na židličku a naznačí mi rukama, abych roztáhl nohy. Trochu se mi mezi ně svěsí, ale to mi ho už popadne a za proudu teplé vody, který padá seshora. Je mi teplo a krásně, na rozdíl od předchozích několika hodin. Voda mě dokonale rozehřeje, takže krev se mi do něj hned nahrne a zase mě dráždí až k orgasmu a najednou přestane.
„Uděláš se, až ti to dovolím, jasné?” ujišťuje se.
„Ano, Madam Doro, udělám se, až mi to řeknete,” slibuju jí a zatínám pod maskou zuby, protože bych to nejradši vypustil už teď. Začne mi zase dráždit žalud tentokrát takovým krouživým pohybem, až se mi zkroutí palce na nohách. Druhou rukou mi mne na střídačku bradavky. Sténám a vzdychám, ale sprchu nepřehlučím. Pak mě zase pustí. Dělá si srandu? Už to nemůžu vydržet a pak zase najednou nic. Ale slíbil jsem jí-
„Ani neumíš poděkovat?” křikne a v místnosti se to dost rozlehne. Leknu se a poskočím.
„Promiňte Madam Doro, děkuji Vám,” ale už je asi pozdě.
„Mám ti pustit ledovou vodu, aby jsi věděl, jak se máš dobře?”
„Máte právo mě potrestat, Madam Doro,” sklopím hlavu a čekám. Ledový proud vody mě skutečně zasáhne, ale je to jen takové probliknutí. Pak mi zase pustí teplou a zase mě chytí. Ledovou vodou mě může vytrestat kdykoliv jindy - teď se mi musí postavit a to by v opačném případě nešlo. Honí mi ho, něco říká - moc jí přes tu vodu nerozumím - a pak mě chytí za koule. Po té elektrice je mám dost rozbolavělé. Je na ně ale jemná, stejně jako na něj. V rámci možností se dá říct, že si to užívám. Když mě vyžene skoro až na vrchol, tak mě zase srazí dolů. Zasténám zklamáním a ona mi jednu vrazí.
„Co jsi říkal?”
„Nic, Madam Doro,” lžu.
“Mně se zdálo, že kňouráš jako malé dítě, chtěl by ses udělat?”
“Jen pokud mi to dovolíte, Madam Doro,” odpovídám, ale nejradši bych na celou koupelnu zařval, že ano, chci. Jenže to bych si vysloužil tak měsíc bez orgasmu.
„Já ještě nevím, jestli ti to dovolím,” říká a přitom mi ho zase bere do ruky a honí. Pak mi šeptá do cha, že jsem jen děvka, se kterou si může dělat, co chce a já jí tvrdnu pod rukama. Je fakt dobrá… říkám si v duchu a supím. Tentokrát mě už nepustí.
“Uděláš se, protože ti to poroučím, ne, protože chceš… Teď!” zařve a já obracím rozkoší oči v sloup.
„Ano Madam Doro, ano! Děkuji!” ani to nedořeknu a už stříkám. Voda z nás všechno smývá. Pořád mi ho drží a cítí pulzování. Je tak dokonalá!
„A tohle ti budu dělat často, aby sis uvědomil, kdo tě totálně ovládá…” řekne jen tak mimochodem, sundá mi klapky z očí a hodí mi ručník. Padnu před ní na mokré dlaždičky.
“Ano, Madam Doro, děkuji Vám!”

erven murna - Rov slon
MyDreams VPS server
War Forum | Potápění | IT trička | Design Board | FastFood Recenze | Ultra-HD voyeurs porn | XXL Sex | Rychlá půjčka | Adult Hosting | Stavební dozor | Neko Porn Alexis Crystal | VPS servery | Hromadný email | Natáčení porna | Psycholog Praha | Azyl pro milence | Ubytování Klínovec | Strap-on