Čekám, až přijdou. Leštím objektiv hadříkem a rozhlížím se po ateliéru, jestli je všechno nachystáno. Tlumené světlo, reflektory otočeny k šedé stěně - tu pak vyměním za červenou, až mi klient řekne, bílá kožešina. Po stěnách mám fotky krajinek, portréty, ale také zvířata. Ovšem mám i jiné snímky, resp. je mají klienti, kteří za mnou chodí se speciálními přáními. Ty fotky mi ze zjevných důvodů nezůstávají, ale… rád fotím takové věci. Můj pohled padne na dvě skoby, které jsou přibité ke stropu a hned si představuji, jak to bude za chviličku vypadat. Za ty roky jsem zjistil, že vyfotím opravdu cokoliv. A jsem za to rád, protože se setkám se spoustou zajímavých lidí. Dnes to však bude unikátní - s klientem jsme se totiž tak trošku domluvili a jsem si jistý, že to nebude žádný problém, udělat to, co si zaplatil. Sestavuji stativ a dávám ho kousek od reflektorů.
Klepání na dveře. To musí být oni! Nechám stativ stativem a jdu ke dveřím. Otevřu a za nimi stojí můj klient. No, on je to vlastně můj kamarád, ale dneska tu je za jediným účelem. Má své oblíbené černé oblečení a sluneční brýle, které hned sundává.
„Ahoj!” pozdraví mě a podá mi ruku.


„Zdravím tě, Marku,” zdravím ho také a dívám se za jeho záda. Kus za ním stojí nějaká slečna se škraboškou na očích. Neptám se. Vím, že ji budu fotit.
„Tady máš svou modelku,” říká Marek, jakoby mi četl myšlenky. Holka nic neříká, jen se dívá do země. „Neustále ji chválím, protože se hodě snaží, tak jsem si říkal, že jí dám nějaký ten dáreček, i když bych nemusel,” říká, asi aby si toho holka vážila. Ta pořád nereaguje, jen mi přijde, že si trochu přešlápla. Dovedu si představit, co si asi myslí. Marek se na ni ohlédne a ona tichým hláskem poděkuje. No, možná je nějaká jeho nová, protože by jinak děkovala hned. Ale co já můžu vědět, nejsem na tyto hrátky. Jdou dál a on ji zastaví.
„Stůj, ať ti to můžu sundat…” řekne Marek a strhne z ní dlouhý kožený plášť. „A teď jdi do kouta!” říká dál a ona si tam stoupne. Takže místo k sezení jí asi nebudu chystat. To by Marek řekl, kdyby ho chtěl. Mám křesílko jen pro něj. Na stůl dává tašku, které jsem si přitom nevšiml - podle všeho mu ji nesla ona. Vytáhne stejnou škrabošku, jakou má ona, akorát není stříbrná, ale černá. Položí ji na stůl a pak vytahuje roubík, bondážní lano.
„Stoupni si k té stěně!” křikne na ni a ona jde nesměle doprostřed šedé plochy přímo před objektiv. Až teď pořádně vidím, co má oblečeno - kromě škrabošky má na sobě jen dvě nalepovací kytičky v černé barvě a kalhotky s průstřihem, které jsou, stejně jako plášť, kožené. Snažím se na ni moc nedívat, ale i těch pár pohledů mi stačí ke zhodnocení skvělého Markova vkusu. I když on je má jen na to své oblíbené… Nikdy by s nimi nechodil a disciplína je pro něj to nejdůležitější. Říkal mi to, když jsem se ho na to ptal. Dívám se na ni, jak tam stojí a narovnám správně stativ. On k ní přijde s bondážním lanem a stoupne si za ni.
„Dej ruce za záda…” řekne jí potichu a ona okamžitě poslouchá. Nevidím tam, ale pak si všímám, že vede provaz pod jejími prsy. Pak se vrací a na ní je vidět,že je ta poloha trošku nepohodlná, podle Markova výrazu si ale říkám, že si holka asi bude muset zvyknout. Podle jeho pohybů to vypadá, že dělá nějaký uzel. Pak obtáčí prsa, jedno po druhém a zase míří na záda. Nestíhám se ani dívat, kam všude lano vede, ale vypadá to úžasně. Vážně se v japonské bondáži vyzná. Marek poodstoupí a dívá se na ni. Spoutal jí ruce za záda, prsa má také fixována.
„Tak, a teď si klekni…” Subinka si pomaličku a opatrně klekne. Není to pro ni asi jednoduché, bez rukou. Marek jí proto pomáhá.
„A teď si lehneš… Povedu tě,” šeptá jí a chytí pevně za lano. Ona se pokouší svézt z jednoho kolena na zem. Pak krčí druhé koleno a Marek ji chvilku přidrží ve vzduchu, než ji položí na kožešinu, kterou mám na zemi. Hezky tam teď leží, Marek jí však nedá chvíli oddechu a pleskne ji přes zadek.
„To je za to, že jsi tak nemotorná!” a dá jí ještě jednu ránu. Pak jí chytí kotníky a roztáhne je od sebe. „Zvedni ty nohy!” Ona je pokrčí, aby mohl dlouhým koncem provazu pokračovat. Sváží jí nohy tak, že má lýtka co nejpevněji přisunutá ke stehnům a zároveň od sebe. Nakonec jí je zajistí uzlem na zádech. Vypadá teď dost zajímavě. Marek mi pokyne, já nastavím foťák a pak začnu fotit. Zuje se a chvilku stojí opodál, ale pak k ní dojde a dělá různé pózy - jednou stojí a drží ji za provaz trochu nadzvednutou, pak za vlasy. Taky si odběhne do tašky a přinese si odtamtud roubík.
„Otevři pusu…” zase jí řekne a ona okamžitě otevírá. „Budeš mít ozdobičku.” Přijdu k ní blíž, skoro si lehnu a fotím. Vypadá fakt krásně. Má zavřené oči a Marek nad ní stojí - na objektivu jsou vidět jen jeho bosé nohy. Stále dlouhý konec lana se vine po kožešině jako had. Focení trvá docela dlouho - chce ji mít úplně ze všech stran, pak však zvedne ruku a já přestávám.
„Budu potřebovat pomoc,” řekne a ukáže na skoby. Přisunu mu stoličku a on provleče lano jednou skobou a posléze ji zajistí ještě jiným lanem a provleče druhou skobou. Já si k ní stoupnu, kdyby byl náhodou problém a Marek zatáhne. Když je spokojený, tak lana zajistí. Subinka se pomalu zvedá do vduchu, až je přibližně metr nad zemí. Trošku se otáčí, ale Marek si ji hned zarazí. Zase mi pokyne a já si jdu stoupnout za objektiv. Pak foťák vezmu a jdu až k ní.
„Natoč ji prosím trochu ke mně,” požádám Marka a ten ji hravě přidrží. Dělám krásný záběr jejího obličeje. Určitě ji to nebolí - Marek by ji přece schválně neuvázal tak, aby jí to ubližovalo. Pak se opět pustí do pózování i její Pán. Jsou opravdu sehraní. Obdivuju je oba. Marek se pak na mě podívá a já zavírám krytku fotoaparátu. Subinka asi nechápe, ale když slyší rozepnutí zipu kalhot svého Pána, je jí to v mžiku jasné. Vidím, jak si nasliňuje prsty a hladí jí. Vidím to z profilu, takže to nejdůležitější nevidím, dovedu si ale představit, jak to vypadá. Mlčky celou scénu sleduji. Jak do ní zajel a jak si ji přidržel, aby se mu nevzdálila. Nemůže nic dělat, jen ho do sebe pouštět. Nejdřív jí to dělá pomalu a drží ji za vlasy, potom však začne zrychlovat a ona začne sténat přes roubík. Lano vydává praskavý zvuk, Marek do ní pořádně buší a pak najednou přestane. Vytáhne ho a zase ji pleskne rukou po zadku, až vidím, jak na něm má zarudlé místo.
„Teď zase můžeš fotit…” vezmu tedy zase foťák a fotím ji zepředu, hlavně se zaměřuji na obličej a na otlaky od provazů. Je v obličeji krásně zarudlá, pot a sliny jí stékají po krku. Vůbec nevypadá jako z fotek v péčkových časácích. tam jsou retuše. Toto je to pravé, takhle o má vypadat… Je to tak živočišné, tak neumělé, až téměř cítím její rozkoš spojenou s bolestí. Ukazuju Markovi některé z fotek a on mi rovnou říká, jestli mám některé vymazat nebo naopak, které se mu moc líbí. Těch na vymazání ale moc není, což mě těší. Pak jí fotím rudý zadek a je na něm hezky vidět obtisknutá Markova ruka. Beru to z detailu a myslím, že bude dost spokojený a budou to mít oba zvěčněno. Subinka má skloněnou hlavu, potichu a pomaličku se houpe a supí do roubíku. Po krku jí stéká čím dál víc slin a některé mi kapou na kožešinu. Vidím, jak trošku zatíná ruce a snaží se trochu uvolnit nohy tím, že zatíná prsty a hned nato je uvolňuje.
„A teď se přesuneme,” říká Marek, obouvá se a podívá se na ni. Jsem trochu zaražený, protože na tom jsme se nedomlouvali. Odložím foťák a pak se k němu otočím.
„Dobře, a kam?” Marek mi popíše svou chatu za městem, která mu patří a že by si ji tam chtěl nechat zvěčnit. Nápad se mi líbí a navíc je dobré světlo, takže by tam šly pořídit opravdu žhavé fotky. Marek pomalu uvolní provazy a drží je. Já si stoupnu k ní a přidržuji ji, kdyby ji náhodou nechtěně pustil. Pomůžu jí na kožešinu a teď si pořádně všímám, jak má otlačené i nohy. Asi jsme jí dali fakt co proto. Marek ji opatrně začíná rozvazovat. Není to tak jednoduché a upřímně, já bych to nedokázal. Nejen, že bych ji takto nesvázal, ale pak bych to lano asi rozstříhal, než se s tím takto párat. Marek je prostě mistr v oboru a podle všeho ho to dost baví. Dělá to velmi opatrně, i když mě nenapadá proč… Možná proto, aby jí nezpůsobil nějaký prudký pohyb, kdyby jí třeba prudce spadla noha nebo tak a jí to moc nebolelo. I když, dle jeho slov, to bylo zatím málo a je na ni nějak moc hodný. Nekomentoval jsem to. Když je rozvázaný poslední uzel, subina leží a oddechuje, celá zpocená a zčervenalá. Sundá jí roubík.
„No moc se tam neválej a pěkně se zvedni,” okřikne ji a ta sebou škubne, jakoby jí projel elektrický proud. „A ani neumíš poděkovat?” mluví na ni dál a šťouchne do ní. Vidím, jak sebou zase škubne - její svaly si asi ještě nezvykly na volnost - a zaúpí.
„Děkuji, Pane,” vypadne z ní a Marek je zjevně spokojený. Plácne ji po zarudlém zadku a pak si zapne kalhoty a sundá si škrabošku. Subina se zvedne a dívá se na kožešinu. Čeká, co bude. Marek vytáhne z tašky nějaký vak. Když vidím, jak ho napne, tak mě napadne, že je snad latexový. Hodí po ní pudr.
„Napudruj se a vlez si do toho!” přikáže jí a ona tak tak pudr zachytí. Odšroubuje víčko a pak si na všechny části těla,kam dosáhne na klepe pudr a rozetře ho. Ještě před chvilkou byla celá zpocená, ale teď vypadá dost pobledle. Potom si s pohledem na kožešinu vezme od Marka latexový vak a trošku ho roztáhne. Moc to nevypadá, že by se do něj celá dostala, i když je hezky hubená. Nedovedu si to moc představit, ale ona ví, co dělá.
„Děkuji, Pane,” a začne se do něj pomalu navlékat. Já mezitím balím stativ, foťák a ostatní věci do tašky. Jdu si to všechno dát ven do dodávky, kterou Marek zaparkoval vedle mého ateléru.
„Máš ji fakt zmáknutou,” chválím ho. On se na mě podívá, jako by to bylo samozřejmé.
„Já říkám, že ji mám vychovanou. Občas to trochu drhne, ale ví moc dobře, co ji čeká, když udělá chybu nebo nebude poslouchat. Ale dělá mi radost a já jí ji chci udělat taky, i když bych nemusel,” říká a pokládá její kožený plášť dozadu do dodávky.
„To chápu. Ale snaží se hezky. I když já tomu zas tak nerozumím,” přiznávám a pak jdu zpět, abych se na ni podíval. Marek jde hned za mnou. Opravdu se do toho vaku nasoukala - nevěřil jsem, dokud jsem to nespatřil na vlastní oči. Trčí jí jen hlava a zase se dívá do podlahy. Marek si k ní stoupne a šeptá jí něco, co neslyším. Zhasnu reflektory a vidím, jak ji zvedá ze země. Je lehoučká - všiml jsem si toho, když jsem ji přidržoval na těch lanech - a nese ji v tom latexu do dodávky. Kolem nikdo není. Naloží ji opatrně dozadu, mám ale podezření, že to dělá kvůli tomu, aby se ten pytel neroztrhl. Sednu na sedadlo spolujezdce a čekám, až nasedne i Marek. Za chviličku ujíždíme po lesní cestě.
Za pár desítek minut jsme u chaty, která vypadá spíše jako malý dům. K chatě vede docela dlouhá cesta a vše je obehnáno živým plotem. Má tu dost velké soukromí. Projede bránou a pak míříme ke garáži, která je k chatě přistavena. Marek otevře dveře ovladačem a pak projedeme dovnitř. Zastavíme, já beru svou aparaturu a Marek si jde dozadu pro vak. Subince bylo asi dost horko, nejen skrze její dočasné útočiště. Její Pán odběhne ke dveřím chaty, vynese ji a vejde s ní dovnitř. Jdu za ním, nejdeme však nikam do pokoje, naopak vcházíme do sklepa. Ve sklepě je nějaká mříž.
„Vyfotíš mi ji i tady? Je tu dobré světlo?” ptá se mě Marek.
„Světlo tu není nic moc, ale to nějak uděláme. Kde ji chceš nafotit?” bavím se s ním, jakoby tam ona vůbec nebyla. Stále se dívá do země.
„Nejlepší by to bylo na té mříži,” ukáže na mříž, za kterou je tma. Jako z hororu, napadne mě.
„Dobře, akorát… Mohli bychom tu mříž spíše otevřít a dát ji ke stěně, nějak ji tam zajistíme a bude to vypadat dobře.”  Marek se chvilku zamýšlí.
„Souhlasím, akorát ona na té mříži bude,” překvapí mě zničehonic tím konstatováním. „Připoutám ji k ní.” Přelétnu mříž pohledem a představuji si to.
„Tak já si to tu nachystám, ty chystej scénu.” Marek zase sáhne do tašky a bere opět ono nekonečně dlouhé bondážní lano.
„Vylez ven!” křikne na ni a ona se okamžitě snaží vylézt. Vzápětí po ní hodí nějaký černý živůtek, který ji ale moc nezakrývá.
„Děkuji, Pane,” řekne mu a začne si ho navlékat. Ozdoby, které měla na bradavkách, i kalhotky s průstřihem mizí v tašce. Za chviličku tam stojí spoře oblečená a dívá se, jak její Pán mne v ruce lano.
„Stoupni si k mříži…” přikáže a ona si stoupne. Omotá jí lano kolem těla a pak se podívá na mě. Já už mám mezitím vše nachystáno, pak jen doladím reflektory.
„Pomoz mi prosím - přisuň tu stoličku,” poprosí mě Marek a já se podívám do temnoty, kterou zakrývala mříž. Je tam pár krabic a nějaká stará stolička. „A ty si na ni vylez!” řekne, když ji přisunu. Subinka okamžitě udělá, co jí řekne a Marek ji začne poutat k mříži. Trvá mu to dost dlouho a něco takového jsem ještě neviděl - nejdříve ji přivázal trupem, pak jí zajistil ruce. Jednu jí fixoval téměř k tělu, druhou má pokrčenou v lokti a směřuje jí nahoru po mříži.
„Pokrč levou nohu,” řekne a ona ji pokrčí a trochu přizvedne. Stojí teď jen jednou nohou na vratké stoličce a já stojím u ní, kdyby náhodou padala. Marek jí co nejrychleji, ale zato pevně připoutá nohu k mříži. „A teď druhou… Podržíš ji prosím?” otočí se na mě.
„Jasně,” a chytím ji za boky, co můžu, ale ani se nemusím tak snažit, protože je opravdu lehoučká. Marek ji poutá a pak obtočí lano dole kolem mříže. Nakonec se ještě dostává nějakými uzlíky směrem nahoru. Nemůžu si nevšimnout, jak skvěle jí obvázal prsa.
„Zvedni hlavu a otevři pusu,” říká ještě a ona se podívá nahoru. Teď jí vede lano pusou, jako roubík. Ona mlčí a nechává si připoutat hlavu, i když to nevypadá tak pevně, jako ostatní části těla. Pak poodstoupí, odsune stoličku ze záběru a dívá se na ni. Musím uznat, že to vypadá dokonale.
„Můžeš fotit…” Vypadá jako omotaná v pavoučí síti. Dělám záběry nejdříve zepředu, zaměřuji se na celé tělo, pak zvednu foťák a jdu blíže k ní. Marek si zase nasazuje škrabošku a stojí u ní. Jsou na fotografii oba a říkám si, že budou mít krásnou památku. Když ji vezmu ze všech úhlů, pokyne, abych zase vypnul foťák a sundá si škrabošku. pak se k ní skloní a zakryje mi pohled na její rozkrok. Vidím, jak odhrnuje rukou živůtek a líbá ji v klíně. Subinka se otřese, ale ani to nejde poznat - tak pevně je připoutaná. Marek si to užívá a drží ji za nohu. Podle toho, jak mu zbělely klouby, ji asi tiskne k mříži a ona se přestane třást. Chudák holka, musí to být pro ni hrozné a zároveň úžasné. Slyším, jak chroptí přes lano a dost to se mnou škube.
Když už to vypadá, že se udělá, Marek přestane a já si v duchu s humorem říkám, že má štěstí, že ji přivázal, jinak by ho asi… I když vlastně ne, ona by mu za to, že ji neudělal, nemohla udělat ani říct vůbec nic.
„Můžeš udělat ještě pár fotek, prosím?” přivede mě Marek zpátky na zem.
„Jasně,” říkám a zase fotím, soustředím se na její zarudlé, třesoucí se tělo a zvlášť si dávám záležet na detailech.
Po chvíli se Marek rozhodne, že to pro dnešek stačí a začne ji odpoutávat. Když je ve fázi, že ji začne odvazovat celou, tak ji zase přidržím. Bondážní lano je sbaleno a ona stojí v koutě.
„Tak a teď běž nahoru do pokoje a klekni si do kouta!” přikáže a ona odklusá. Sbalím si věci a jdu s Markem do dodávky, aby mě odvezl zpět do ateliéru.

erven murna - Rov slon
MyDreams VPS server
War Forum | Potápění | IT trička | Design Board | FastFood Recenze | Ultra-HD voyeurs porn | XXL Sex | Rychlá půjčka | Adult Hosting | Stavební dozor | Neko Porn Alexis Crystal | VPS servery | Hromadný email | Natáčení porna | Psycholog Praha | Azyl pro milence | Ubytování Klínovec | Strap-on