kolíčky na brdavkách„Jsi připravená?” slyším jako z velké dálky. Jsem nervózní a to se mi moc nepodobá. Možná je to tím, že zkouším úplně něco nového. I když - kolik já toho zkusila? Jsem ještě takové malé nezkušené kuřátko. Alespoň oproti mému Pánovi. Ten si ale přál přesně takovou, jako jsem já, prý proto, aby si mě vycvičil k obrazu svému. Nezbývalo mi, než souhlasit - vždy jsem to chtěla, ale nikdy se nenašel nikdo, komu bych to dovedla dostatečně vysvětlit, že jsem prostě trochu jiná. A zjišťuji, že když už jsem konečně zasvěcena do tohoto světa, tak že toho moc nevím a neumím. Takže jsem jako mezi dvěma světy…
„Hej, posloucháš mě?” dloubne do mě káravě Pán. Hned se vrátím do přítomnosti, ve které se nacházím v podkrovní místnosti, uvázaná na obojku za vodítko k trámu. Je tu příjemně teplo a za chvíli mi asi bude pořádné horko.
„Ano Pane, poslouchám Vás,” rychle odpovím a dívám se nahoru. Cvrnkne mě do odhalené bradavky. Štípne mě to.
„Kam se máš dívat? Jak jsem to říkal?” dožaduje se.
„Mám se dívat dolů, Pane.”
„A díváš se? Hm?”
„Nedívala jsem se Pane, promiňte.” Snad mi to odpustí.


„Neprominu.” Zamrazí mě úplně všude. Co mi asi provede? Sehne se pro něco do krabičky a pak mi navlékne na hlavu masku na oči. Není latexová, ale kožená. Zapne mi ji a dává si pozor, aby mi neskřípl vlasy. Ne snad kvůli mně, ale pro to, že by pak šla blbě sundat. Nevidím nic, protože maská má klapky na oči. Před očima mi proběhne pohled na mě, jak tam stojím u trámu za kus provazu s karabinkou, nahatá až na boty na podpatku a na koženou masku na hlavě. Dál se nic neděje a napadá mě, že se na mě možná Pán dívá. Podle zvuku šoupajícího se křesla mám pravdu - sedl si do něj a teď mě pozoruje. Ruce mám za zády, aby byly hezky vidět moje prsa a snažím se nekymácet, protože stání na vysokých podpatcích není, zatím, nic pro mě. Vím, že se na mě rád dívá - v tom se liší od toho předchozího, který si na to moc nepotrpěl, navíc jsem s ním moc nezažila, trvalo to krátce. Můj současný Pán mě ujistil, že jsem krásná žena a že se nemám schovávat a že nesnáší, když se hrbím a ať se hezky ukážu, jinak mě seřeže, že už nebudu nikdy sedět nebo stát shrbeně. Proto se na to od té doby, co mi to řekl, soustředím. Podle všeho to dělám dobře, protože jsem dostala jen málo a navíc za něco jiného, takže… To nic ale nemění na tom, že jsem teď napjatá, co se mnou udělá. Slyším, jak se zvedá a něco cinká. Řetězy? Nebo něco jiného? Pak přijde ke mně a já přestávám dýchat. Beze slova mi přiloží na bradavku něco ledového a teče to - ledová kostka! Zrychlí se mi dech a na druhou mi přiloží taky kostku. Bradavky mi tvrdnou a trčí do výšky. Pak se kostky odtáhnou a cítím jen vlhké prsa. Voda mi stéká až k pupíčku. Dostanu facku, která není ani tak silná, jako spíš překvapující.
„Neumíš poděkovat?” řekne rozzlobeně a stiskne mi obě bradavky najednou. Vykřiknu a pak syknu, protože ještě přitlačí.
„Promiňte Pane, děkuji Vám,” snažím se to zachránit, ale on jen netrpělivě sykne.
„Pořád ti mám něco promíjet, nevím nevím, co s tebou…” a sundá ruce. Jsem na sebe naštvaná a doufám, že to nějak urovnám. Chci být pro něj dost dobrá… Pán dál nic neříká a s něčím chvilku šramotí. Ten zvuk vychází od mých nohou - asi tam má pořád přistavenou tu krabici. Nevím, co v ní všechno je, protože si ji přichystal sám - prý ještě nevím, co ode mě bude očekávat, tak dost dobře nevím, co si nachystat, ale pokud to nebudu dál kazit, tak mi jistě dá onu důvěru a bude věřit, že se o to dokážu postarat. Najednou mi u ucha něco klapne. Nevím, co je to za zvuk, něco jako když o sebe tře dřevo, klapá. Je to tiché, ale tuším, že to bude nějaká zajímavá věc. A pak mi chytí prso do ruky a trochu stiskne. Překvapí mě to, ale tentokrát nic neříkám, ani nevyjeknu, nic.
„Teď ti to vyšlo hezky,” říká pochvalně.
„Děkuji Vám, Pane,” říkám a jsem potěšená. Hned nato mi připne něco, co mi přijde jako kolík na prádlo, i tím stiskem. Jak mám ale zledovatělá prsa, tak mě to ani moc nebolí, vlastně naopak. Pak mi z druhé strany připne další. A další a další. Představuji si, jak to mám připnuto do tvaru kruhu. Akorát na bradavce nic není. Zatím. Přijde mi, že jich mám tak deset, možná více - nejde to odhadnout, protože prso mám teď sevřeno ze všech stran a nejde rozpoznat jednotlivá skřípnutí. Trochu to tlačí, ale jak je mám na sobě déle a déle, tak mám pocit, že se mi prso trochu znecitlivuje.
„Moc ti to sluší,” řekne a téměř slyším, jak se usmívá.
„Děkuji Vám, můj Pane.”
„A taky umíš velice hezky děkovat, myslím, že na tebe budu o něco hodnější.”
„Děkuji Vám, Pane,” opakuji jak rozbitý gramofon a on se zasměje. Pak se přesune na druhé prso a trochu mi podráždí kolíčkem bradavku. Trošku poskočím, jak se leknu a kolíčky na prvním prsu mi zašustí.
„Co to má být?” slyším zase rozzlobený hlas a vzápětí dostávám facku. „Já ti řekl, aby ses hýbala?”
„Neříkal Pane, omlouvám se,” mám slzy na krajíčku
„Tak co tady poskakuješ jak trefená?” Dostávám další facku a hlava mi zůstane sklopená.
„Nebudu tak poskakovat Pane, omlouvám se,” opakuju a říkám si, jak jsou moje odpovědi jednotvárné. Ale to po mně koneckonců chtěl.
„To ti radím, jinak uvidíš,” dodá ještě výhružně a pak svůj manévr s dřevěným kolíčkem zopakuje. Tentokrát sebou už neškubnu a snáším to. Stejně jako na první prso, tak i na druhé mi popřipíná několik kolíčků a bradavku mi nechá odhalenou. Čím to asi bude? Že by chtěl ještě něco dodat? Pak slyším trochu jiné skřípání - už to nezní jako dřevo, ale spíše jako nějaký kov. Přiloží mi jej na bradavku a pokud to můžu podle tvaru posoudit, je to také kolíček, ale je úplně hladký.
„Dám ti to teď na bradavku a nepohneš se, jasné?”
„Ano Pane, nepohnu se,” zopakuji po něm a jsem zvědavá, jaké to bude.
„No to se uvidí,” namítne ještě trochu s nedůvěrou a pak oddálí kolíček. Slyším zvuk rozevírání a trochu se leknu - snad to nebude nějak moc silné. Není. Opatrně mi ho připne a ten mi drží na bradavce jako na způsob skřipečku do vlasů, jen je podélně. Není to tak hrozné, vlastně se mi to docela líbí. Dostanu i na druhou bradavku a sevření je také mírné.
„Sundám ti ty klapky, aby ses mohla podívat, jak jsi krásná,” řekne Pán a opravdu mi je odepne.
„Děkuji Vám, Pane,” poslušně poděkuji.
„Podívej se na ně,” říká s jakousi pýchou a já skloním hlavu. Vypadá to opravdu zajímavě - kolíčky jsou zapnuty jeden vedle druhého a trčí do výšky a přijde mi, že mám nějaká větší prsa. Že by mi tak natekly? Kovový kolíček vypadá opravdu spíše jako skřipeček a vůbec nebolí, je to příjemné, hlavně když mi teď Pán přejíždí po tvrdé bradavce. „Co na ně říkáš?”
„Jsou krásné díky Vám, Pane,” odpovím a doufám, že to je správně. Usměje se a pak mi prstem sjede po břiše, kolem pupíčku až na podbřišek. Druhou rukou mi zase zaklapne masku, takže zase nic nevidím, jen tuším, co asi přijde, respektive že to nebude z jeho strany všechno. Přestane se mě dotýkat a zase hledá v krabici. No, on vlastně nehledá - přijde mi, že to dělá schválně, abych byla napjatá - vím, jak má vždycky všechno srovnáno a pochybuju, že by měl jen tak porozhazované věci. Ne, vše musí mít svůj řád a disciplínu. Nejvíc já. Takže to jistě dělá schválně. Zachrastí s dalšími kolíčky, které jsou očividně uloženy v menší krabičce a já přemýšlím, kam mi je chce dát. A pak mě to napadne. To už se mě dotýká na mušličce. Docela to klouže a překvapuje mě to - netušila jsem, že mě tak dokážou vzrušit sevřená prsa. Zase vím něco nového.
„Zkusíme to i sem.” Není to otázka, ani řečnická. Staví mě přímo před hotovou věc. Mám trochu strach, ale jak mě hladí, tak se nemůžu na nic soustředit. Neublížil by mi. Potí se mi ruce, které mám stále sevřené v pěst a za zády, aby kolíčky byly co nejvíc vidět. Slyším něco šoupat po podlaze.
„Sedni si,” řekne a navede mě k nějaké nízké židličce.
„Ano Pane,” a sedám si, opatrně, aby to nežuchlo. Je to spíše stolička, s koženým potahem.
„Dej nohy od sebe,” mluví dál Pán.
„Ano, Pane,” a hned je odtáhnu. Teď cítím, že na okrajích stoličky něco je, nějaké skobičky nebo nevím, nemůžu to posoudit. Pak mi něco sevře stehna. Jsou to nějaká pouta nebo něco, do čeho se upevňují nohy. Sedím tam teď připoutaná a jsem zvědavá, jaké to bude. Slyším Pána zvedat krabičku s kolíčky a pak mi s jedním schválně cvaká u ucha. Zachvěju se, když se mě dotkne a sjíždí mi s ním tou samou cestou, jako předtím prstem. Nesmím zasténat, ale mám co dělat. Sjede až dolů a pak mi opatrně kolíček připne k velkému pysku. Polknu a vstřebávám to. Trošku mě to táhne a mám pocit, že mi to sklouzne, ale drží. Připne druhý na opačnou stranu a takto pokračuje, dá mi jich tam ale méně, protože je to přece jen rozdíl, navíc by mi to nebylo kam zapnout. Držím se křečovitě stoličky a zhluboka dýchám.
„Šikovná,” chválí mě zase Pán.
„Děkuji Vám, Pane,” řeknu trochu přerývavě a zase polknu. Je to na mě moc.
„Ale copak, už se ti to nelíbí?”
„Líbí se mi to Pane.”
„Proč ti to nevěřím?” Na to nevím, co říct a hned mě za to cvrnkne do nateklé bradavky. „A ještě se mnou navíc ani nemluvíš,” pokračuje a už nemám šanci nic říct. Plácne mě přes mušličku, která už je také nateklá od všech těch kolíčků a škubnu sebou. Je to tak nepříjemné, až se mi to líbí. Rozepíná mi pouta kolem stehen.
„Kleknout a odprosit a běda, jestli ti spadne jediný kolíček!” chytí mě za masku vzadu na krku a shodí mě dolů. Divím se, že mi fakt nic nespadlo. Kleknu si na kolena, až mi zaskřípají podpatky a snažím se, abych měla nohy od sebe a kolíčky mi splývaly dolů. Na prsách mi pořád drží, ale dole nevím, jak mi dlouho vydrží. Víc o tom už nemůžu přemýšlet.
„Omlouvám se Pane,” začnu.
„A za co?” zeptá se Pán.
„Že sebou pořád škubu.”
„A dál?” ptá se zase a šeptá mi to skoro do ucha. Jeho hlas na mě působí přímo zázračně.
„A omlouvám se za to, že nejsem soustředěná,” už nevím, co bych řekla.
„A ještě za něco?”
„No, už nevím, Pane,” přiznám a čekám, že mi zase přistane facka. Sice nepřistane, ale Pán podle všeho není spokojen.
„Dostatečně mě neuctíváš, musíš se v tom zlepšit, je to to jediné, co tě má zajímat. A také to, abych byl spokojený,” poučuje mě a drží mě přitom za krk zezadu.
„Ano Pane, udělám vše pro to, abyste byl spokojen,” slibuji a dívám se do klapek.
„Dobře, beru tě za slovo a běda, jestli ne.” Pak mi odepne kolíčky z mušličky a dělá to opatrně, aby mi neublížil. Slyším nějaké šplouchání - asi je hází do nějaké nádoby s vodou. Pak mi ji zase hladí a já jsem jako vytesaná z kamene. Pak mi sundá jeden po druhém dřevěné kolíčky z prs a nakonec přijde řada i na ty kovové, které mi až doteď svíraly bradavky. Je to velká úleva, ale nedávám ji na sobě znát. Také maska jde dolů. Trochu zamrkám, ale dívám se hned do země. Odepne vodítko od obojku.
„Ukliď to tu a čekej,” řekne ještě před odchodem.
„Ano Pane, děkuji Vám,” řeknu poslušně a jdu dělat, co mi řekl.

erven murna - Rov slon
MyDreams VPS server
War Forum | Potápění | IT trička | Design Board | FastFood Recenze | Ultra-HD voyeurs porn | XXL Sex | Rychlá půjčka | Adult Hosting | Stavební dozor | Neko Porn Alexis Crystal | VPS servery | Hromadný email | Natáčení porna | Psycholog Praha | Azyl pro milence | Ubytování Klínovec | Strap-on