Krásně osvětlená místnost, pohled na velkou postel s kovovým čelem, vedle pár kuriozit, které do běžné ložnice nepatří. Možná to bude tím, že to není obyčejná ložnice. V rohu je namačkáno pár židliček a na jedné sedí chlap s kšiltovkou. Náš pan režisér. Žvýká žvýkačku tak rychle, že se divím, že se ještě nekousl.
„Už by tady měla být…” říká a jde vidět, že ho to štve.
„V pohodě, přijde, už je vedle a chystá se,” odpovídám a podívám se na hodinky. Teda, doufám v to, jinak ji asi zabiju. Kameraman se tváří otráveně, asi by šel nejradši na cigáro. Mladá je určitě nervózní, jinak by jí to tak netrvalo. No co, je to poprvé, tak se není čemu divit, jestli si ale nešvihne a nebude tu do pěti minut, tak si myslím, že to bude její první a poslední natáčení, jestli na něj vůbec dojde. Nemá moc práce, jen si dát minikošili a přijít. Žádné spodní prádlo, nic jiného. Holky ji už nalíčily, takže podle mě je spíš jen nervózní. Režisér na mě kývne, takže se zvednu a vyjdu ven. Projdu chodbu a vcházím do šatny.
„Tak kde to vázne?” zeptám se ani ne naštvaně, ale ani ne klidně. Mladá se lekne a spadne stojan s oblečením a na zemi zarachotí i nějaká ta hračka, která byla na stolku.
„Už to bude,” zakoktá a začne sbírat věci, které spadly.
„Na to teď kašli, musíš na plac, jinak tě režisér roztrhne,” říkám vážně. „A mě taky,” dodám.
„Jo, už jdu,” řekne o něco důrazněji a jde ke mně. Projde a jde naboso přes chodbu. Je malá, drobná, ale dudy má dobré, vybral jsem ideální holku. Vydám se rychle za ní a už z ní vidím jen rozmazaný flek, který zatáčí do dveří.


„No to je dost,” slyším režiséra. „Můžeme?” Nic neslyším, takže mladá asi jen kývá a je zticha. No, možná by tu roli subiny nemusela brát tak vážně. I když, možná je opravdu sub, jen se jí musí ukázat správný směr… Sundávám hodinky ze zápěstí, podávám je asistentce a ještě jednou se rozhlížím po místnosti. Velká a prostorná, sklepní, takže žádná okna, hezky osvícená a vedle postele na stěně máme stojánek na rákosky, bičíky a také důtky. Ty jsou ale jen na efekt, dneska máme v plánu něco jiného. Trochu si povolím černé kalhoty a jdu, stejně jako moje kolegyně - už to není „mladá” - naboso na plac. Nebude se konat žádný sex, prozatím - je možné, že během dne ještě přijde změna a navečer budeme točit mohutné bušení. Ale proztím ne. Teď budou jen kolíčky. Docela se na to těším.
„Tak se připravíme,” udává režisér pokyn a ještě se domlouvá s kameramanem. Snažím se kolegyni nějak povzbudit. Stojí u té postele tak zakřečovaně, že mám v jednu chvíli pocit, že se to ani neuskuteční. Potom si ale sedne na okraj, nohy spuštěné dolů a károvaná košile s ohrnutými rukávy a splývající až na postel se na prsách rozhaluje a ukazuje tak to, co ještě nemusíme vidět. Přiskočím k ní a snažím se ji nějak povzbudit.
„Ještě ti to zapnu, neboj, za chvilku to zase budeš mít rozepnuté,” usměju se na ni.
„Je mi strašné vedro,” řekne přidušeně a já kývnu na asistentku. Ta pustí z chodby větřák.
„Všichni na svých místech?” vyruší nás dotaz režiséra.
„Jasně!” křiknu a poodejdu z dosahu kamery, zatímco kolegyně tam zůstává sedět sama. Pohled má zapíchlý do podlahy a trošku se chvěje. Přemýšlím a napadá mě, že to snad ani nevadí - bude to aspoň vypadat věrohodně.
„Akce!” zazní příkaz a kameraman spustí své dělo, tedy kameru. Namíří ji na kolegyni a ta se pořád dívá do podlahy. Podle scénáře nemáme moc mluvit. Jdu hned k ní a stoupám si před postel.
„Na co tam čumíš?” ptám se chytám ji za bradu. Dívá se pořád dolů, ale drží. Kdyby nebyla tak nervózní, tak bych se bál, aby se nezačala smát. Holky jsou někdy nezkušený ucha.
„Na nic, Pane,” kuňkne a já jí trhnu bradou víc nahoru, takže jí její nazrzlé vlasy splývají dolů po zádech.
„Tak proč tam čumíš, co?” Ten scénář je opravdu jednoduchý. A teď se mám naštvat a přitáhnout si ji ke stěně. Táhnu ji za bradu k sobě a mám hlavu u jejího ucha tak, aby to šlo vidět. Kameraman s přenosnou kamerou přijde až k nám, aby mě bylo slyšet.
„Naučím tě poslouchat, ještě mi budeš děkovat,” šeptám jí.
„Ano Pane, děkuji,” říká přidušeně a pořád drží.
„Správně, za to si zasloužíš odměnu,” říkám a postavím ji ke zdi. Je to pro ni nepohodlné, ale přitiskne se k tomu kameni zadečkem a trošku sebou škubne.
„Stop! Super, ten začátek máme,” říká režisér.
„Vedeš si dobře,” říkám jí potichu a ona se usměje.
„Přijde mi, že mě skoro není slyšet.”
„Neboj, oni to uslyší, Larry mi tu kameru skoro vrazil do krku,” vtipkuju a ona se usměje ještě víc. „Nechceš nějak pomoct? Měla jsi už někdy kolíčky?”
„No, jen pár, ale tak šla jsem do toho, tak si aspoň zkusím, jestli to bude nějak moc bolet nebo ne.”
„Ono to bude možná zpočátku, ale pak si zvykneš, přinejhorším tu máme kbelík s ledem,” uklidňuju ji a poplácám po rameni. Prsa má zmáčknuta pod košilkou - schválně má košilku o dvě čísla menší, aby tak vynikly její čtyřky, teda, tak je odhaduju. A já se v tomto nikdy nemýlím.
„Tak jo,” říká a stoupne si ke zdi ještě víc. „Studí to,” směje se a už to není tak nervózní. Myslím, že je opravdu sub. Hodně holek to do dotazníku napíše jen tak a pak se diví, co tu po nich chceme a s pláčem zdrhají pryč, ale tato mladá to asi myslí vážně a to je dobře.
„Dobře vážení, tak půjdeme zase na svá místa,” slyším režiséra. Trochu si prokřupnu zápěstí a podívám se na krabičku, kde jsou ukryté dřevěné kolíčky. Mám jich na ni připnout aspoň deset, dohromady. Ale pokud mě režisér nezastaví, tak jich bude deset na každém prsu. Už se na to těším. Čekáme, až se doladí poslední věci a pak na nás zase zamíří kamera.
„Akce!” zařve a já se snažím dostat do stejné pozice, v jaké jsem byl předtím, tedy stát k ní bokem a držet ji za bradu. Už nemluvím, jen jí sjedu rukou z brady po krku a pak na jeden z těch pár knoflíčků, co jí drží zapnutou košilku. Rozepnu jeden, druhý a to už je vidět, jak je v tom má narvané. Když ale vykouknou bradavky, je poznat, že nejsou moc tvrdé. To ale nevadí, to se spraví. Podle scénáře ani nemusí být jak dva knoflíčky. Stačí, když jí je ozdobím. Rozepínám třetí knoflíček a sleduju ji, jak se pořád dívá do země. Poté ji přitisknu co nejvíc na zeď a zvednu jí ruce nahoru, takže jí prsa vyskočí ven z košilky. Hezky se zhoupnou a mně poskočí. Klid, jsem profík. Prohnětu jí obě prsa a pak se natáhnu pro krabici. Na zlomek vteřiny se mi zastaví srdce, protože se leknu, že jsem zapoměl, co mám říct.
„Trošku si tě ozdobím…”
„Ano Pane,” odpovídá tiše a trochu se chvěje. Nestyď se tak… říkám si v duchu. Otevírám krabičku tak, aby na kameru bylo vidět, co je uvnitř, ale ne tak nápadně, prostě ji jen skloním v určitém úhlu. Jsou tam pěkně ve dvou řadách vyskládány dřevěné kolíčky na prádlo. Tady se ale nic věšet nebude. Tady se bude připínat. Jeden vezmu a krabičku položím. Přidržím si jednou rukou její levé prso a přicvaknu ho kousíček od bradavky. Kolíček není přímo určen na SM, takže nemá žádný regulátor, ničím nejde nastavit intenzita, prostě připnu a je to. Podle toho, že se subinka tváří pořád stejně, ji to asi nebolí. Možná ta nervozita udělala své.
„Děkuji Pane,” poděkuje a pohled jí zabloudí ke kolíčku. Ušklíbnu se (to nedělám moc rád, ale co, je to práce) a sáhnu zase po krabici.
„Budeš mi ji držet a běda, jestli ti to vypadne nebo se kolíčky pomíchají!” přikazuji výhružně a schválně jí krabici podám tak, aby byla vidět na kameru. Pochopila. Snažím se jí pomáhat, jak to jde. Drží krabici a já přibližuji kolíček k levému prsu. Připnu jej na druhou stranu od prvního. Subinka zase poděkuje. Pak beru ještě jeden a cvakám s ním, až přistane mezi kolíčky na horní straně prsa tak, že zcvakne větší část kůže a udělá na prsu faldík. Cvrnknu jí do jednoho kolíčku a ona se zase zatřese. Potom beru další kolíček a ještě jeden a připínám je současně. Teď to vypadá, že má kolem prsa malé sluníčko. Potěžkám jí prso opatrně v ruce tak, abych neshodil kolíčky, ale trochu se o ně otřel. Potom ji poplácám po druhém, kde ještě žádné kolíčky nemá.
„Vem si kolíček,” řeknu a ona to hned udělá. Drží ho v jedné ruce a čeká, co jí řeknu.
„Připni si ho,” poručím a ona si ho hned přicvakne na vnější stranu prsa, kousek od bradavky.
„Stop!” křikne režisér. Podívám se na něj. „Trošku se lesknete.” Sotva to dořekne, tak tam je maskérka, která nás oba napudruje.
„Nebolí tě to?” ptám se mladé.
„Nebolí, trošičku to tahá, ale jinak je to v pohodě. Jsem zvědavá, jak zvládnu ty bradavky,” nervózně se usmívá. Maskérka se na nás ještě jednou podívá a pak odstoupí z dosahu kamery.
„Tak se zase připravíme,” řekne režisér a my zaujmeme pozici.
„Snad se ty záběry povedou,” říká subinka.
„Neboj, to bychom jinak točili znovu,” uklidňuji ji a čekáme na další pokyny.
„Akce!” zařve režisér a opět tam stojíme, ona v ruce krabičku s kolíčky a sluníčkem z kolíčků na prsu a jeden na pravém a já bokem k ní a beru si další kolíček. Připínám jí ho naproti a pak udělám něco pro ni nečekaného - stáhnu jí ho a rychle ho přicvaknu na bradavku levého prsa. Povyskočí, jak se lekne a jí ji chytím za bradu.
„Co to bylo?” řeknu výhružně a ona ztuhne.
„Promiňte Pane,” říká a dívá se zase do země. Neodpovídám, ale vezmu další kolíček a připínám jí ho o něco surověji na pravé prso. Stejně jako na levém, udělám jí něco jako sluníčko a pak poodstoupím, abych se na ni pořádně podíval. Kamera mě zabírá zboku a je dost blízko, aby mohla zabrat obě, nyní krásně vyzdobené prsa. Vytáhnu z krabičky poslední kolíček a krabičku si převezmu, položím ji na stolek a pak zcvaknu i pravou bradavku. Zatahám ji za obě bradavky tak, abych kolíčky neurval a pak ji přes ně zase cvrnknu. Stojí u stěny, s kolíčky ohnutými k zemi a zhluboka dýchá. Potom, zničehonic, jeden kolíček spadne.
„Stop! Sakra!” křikne režisér. „No, to vlastně nevadí, víceméně to máme, teď už jen uděláme závěr, víte oba, co máte dělat, respektive, že jí to tam necháš?” ujišťuje se. Subinka se zatím opatrně skloní a sáhne pro kolíček.
„Jo, víme,” řeknu a pak se na ni otočím. „To nic, to se může stát,” říkám jí. „Málokdy se něco během natáčení neposere.”
„Já vím, ale že se mi to musí stát zrovna napoprvé, zkazila jsem záběr,” říká smutně.
„Nezkazila, vždyť to říkal, že už stačí jen závěr.”
„Tak dobře,” řekne a připne si kolíček tam, kde byl.
„Můžeme?”
„Jo!”
„Akce!” Kamera nás zabere - stojím u ní, ona se pokorně dívá dolů, prsa jí visí i s kolíčky a já zvednu ruku a všechny jí procvrnknu.
„A stop! Výborně, takže vám děkuji a můžete si odpočinout.”

erven murna - Rov slon
MyDreams VPS server
War Forum | Potápění | IT trička | Design Board | FastFood Recenze | Ultra-HD voyeurs porn | XXL Sex | Rychlá půjčka | Adult Hosting | Stavební dozor | Neko Porn Alexis Crystal | VPS servery | Hromadný email | Natáčení porna | Psycholog Praha | Azyl pro milence | Ubytování Klínovec | Strap-on