spanking prsaMiluji, když se můžu uvolnit. No, teď to tam moc není, protože momentálně jsem spoutaná a stojím u nějakého dřevěného plotu, nechopná pohybu. Vnímám jen tlak, který cítím na prsou a taky na zádech - jsem totiž připoutaná k železné tyči, tak mě to docela studí. Jsem naboso, takže mě vlastně studí i nohy - stojím na nějaké trávě. Za mnou trčí listnatý keř, který mě škrábe do zadku a celkově mi je zima, protože stojí nahá. Teplo zrovna není, je začátek jara, tak si to asi umíte představit. Jak jsem se do této situace dostala?

Můj Pán mi dnes zavolal a ani se neptal, jestli mám čas, protože já ho mám přece vždycky. Musím ho mít.
„Přijedeš ke mně, je to jasné?”
„Ano, Pane,” odpovídám a mám napůl svlečený svetřík - zrovna jsem dorazila z města, ale jakmile zavolal, hned jsem to zvedla a čekám, co bude dál.
„Nemusíš si s tím dělat starosti, pošlu pro tebe auto a pojedeme za město. Je to jasné?”
„Ano, Pane.”
„Dobře, tak za hodinu ať si připravená. Na celý víkend.” A to bylo vše, víc mi k tomu neřekl. Nemusel. Vím totiž zhruba, co se bude dít - má chatu zkombinovanou s letním sídlem a docela se mi tam líbí, protože tam vždycky dostanu, co chci. A on taky. Jé, co já tam už zažila… Zasním se a po chvilce si uvědomím, že stojím jak ťulpas uprostřed předsíně s napůl svlečeným bílým moherovým svetříkem. Nejradši bych si ho nechala, ale je trošku propocený. No nevadí, zaprvé mám jich ještě několik a zadruhé ho na sobě stejně nebudu mít dlouho. Honem si skočím do sprchy, aby to nějak vypadalo. Pak vylezu a jdu nahoru do pokoje, kde si stoupnu ke skříni a otevřu ji. Mám v ní oblečení do komínků, protože naposledy jsem dostala přes zadek za to, že jedno tričko bylo trošku nakřivo. Ano, dodnes si na to vzpomenu, když si sednu. Prohlížím si komínky a pak si vezmu zelený svetřík se šňůrkou ve výstřihu. Kalhoty si taky vyměním - vezmu si černé trubkové kalhoty a abych nebyla skoro nahá, tak ještě pod svetřík dlouhé černé triko. Můj Pán má rád jednoduchost. Obleču si to za převlékací stěnou a pak na sebe kouknu do zrcadla. Jo, vypadám asi dobře. Pak jdu zpět do koupelny, kde si zkontroluji make-up a nakonec se učešu - vyčešu si vlasy do výšky a pak si udělám culík. To se mu taky líbí. A abych nezapomněla - ze skříňky nad umyvadlem vytáhnu řetízek s přívěskem, který mi dal a který si beru pokaždé, když jsem s ním. Vracím se do předsíně a zavadím pohledem o velké zrcadlo, co mám v předsíni, a koukám na sebe. A jo, jde to. Tedy, pro mě to jde, Pán mi buď řekne, že vypadám jak šlapka nebo mě naopak pochválí a já doufám, že to bude to druhé. Ještě si otevřu moji chloubu - velkou skříň s botami, co mám na chodbě. Jo, za ta léta jsem nasbírala hodně párů, navíc pár jsem jich dostala od Pána. Má rád vysoké podpatky. Uvidíme, třeba je ani nebudu potřebovat, ale jak se říká - kdo chce žít na vysoké noze, musí si dát vysoké podpatky, proto si dávám své krásné naleštěné na deseticentimetrovém podpatku. Jo, ty jsou moje! Zhodnotím svůj závěrečný vzhled v zrcadle. Jo, to je přesně ono… Sedám si na botník a čekám, zjišťuji ale, že mi i těchto pár úkonů zabralo docela dost času. No, nevadí, aspoň mi to rychle uteklo. Šla bych i na zahradu, ale sousedka by zas čuměla, proč jsem jako tak pozdě večer, v pět odpoledne, oblečená, jako bych někam šla, vždyť přece mám sedět doma, dokud se nevdám a pak být dál doma, protože se mám starat o chlapa. Jo, kdyby paní Novotná věděla, co dělám ve svém volném čase, tak by ji asi trefil šlak… Pousměju se a dívám se na své jako vždy upravené nehty a přemýšlím, co si na mě zase nachystal.


Když je čas, tak jdu ven - vidím přes dveře, které mají nahoře skleněnou výplň, jak na konci příjezdové cesty zastavila černá limuzína. Vyjdu ven a zamknu dveře. A je to tady - bába se dívá přes společný plot. Ach jo, pousměju se.
„Dobrý večer, paní Novotná!” Dávám si záležet na tom „večer”, protože kdybych řekla den, tak by začala hned ječet, že už skoro zvoní klekání a že mám být doma.
„No dobrý, dobrý,” odpoví, ale víc se k tomu nevyjadřuje. Ještěže tak. Sotva se přiblížím (a úplně vidím, jak se bába pořád dívá), z limuzíny vystoupí jeden z jeho ochrankářů.
„Dobrý den,slečno,” usměje se, ale jinak se chová naprosto profesionálně. Doklapu k němu na podpatcích , na kterých se jindy cítím jistě, ale příjezdovka není úplně vhodná.
„Dobrý den,” řeknu a posadím se tam, kde mi drží dveře. Limuzína se rozjede směr letiště. Jo, to jsem asi neřekla, že? Pojedu do sídla mého Pána, které má zakoupeno v jednom přímořském letovisku. Za chvilku jsme na letišti a já se setkávám s Pánem. Na veřejnosti to sice moc nedáváme najevo - na jeho přání, ale i tak tím, jak jsem se na mě dívá, chytí mě za paži a jdeme, je jasně vidět, že nejsme jen milenci. Jsem ale hrdá, že zrovna já jsem jeho, protože si prý vybíral z více holek a já jsem to z nějakého důvodu vyhrála.
„Všechno je zařízeno,” říká zrovna slečna u přepážky a můj Pán s ní mluví. Konverzaci moc neslyším, ale je mi jasné, že je to autoritativní rozhovor, přesto však podložen přátelským tónem. Je prostě takový. Já se dívám do země a přemýšlím, jak poletím letadlem, když jsem si vzala jen kabeličku. Měla jsem být trochu prozřetelnější. Nevadí.
„Děkujeme, že využíváte našich služeb a šťastný let,” usmívá se slečna jak měsíček a já se taky, i když více společensky, usměju. Ostatně, jak se ode mě očekává. Můj Pán vezme letenky a ukáže mi na sedačku.
„Nevypadáš, že bys to čekala,” otočí se na mě a zkoumavě se na mě dívá.
„Ne, čekala jsem, že poletíme, jen na to nejsem moc zvyklá, jen tak někam letět, vždyť víte,” špitnu a dívám se pořád do země. Dala bych si kafé, ale to bude asi i v kabině. Usměje se a položí ruku na mé koleno poté, co si mě poprvé přejede pořádně pohledem a zjevně je spokojený, protože se pořád usmívá.
„Tak si zvykej…”
„Ano, můj Pane,” zašeptám a usměju se.

Následujících několik hodin letíme a naštěstí to není s mezipřistáním. Ani mi není špatně - minule bylo, ale ustála jsem to.

Letadlo pak dosedne na ranvej a za nějakou dobu jsme před letištní halou. Před budovou nás čeká limuzína - asi má nějakou soukromý vozový park, kde jsou jen limuzíny, pomyslím si pobaveně a jdu k vozu. Líbí se mi tyto autíčka. Ale sama bych to mít nemusela, stačí sem tam. Můj Pán ani nic nemusí říkat, řidič hned ví, kam jet.
Cesta nějakou dobu trvá. Celou dobu se dívám na podlahu limuzíny - občas mi Pán zadá nějaký úkol už v autě, ale teď očividně zatím nic nebude. Asi si to nechává až na pak. Vyřídí si i jeden telefon, čím mi dává jasně najevo, že mu jsem momentálně lhostejná. Ale za chvilku už nebudu.

Dorazíme na příjezdovou cestu jeho sídla a docela se divím, že tam není krom ochrankáře, co vyleze ven, žádný jiný člověk - většinou tam má hospodyni.
„Tak, běž dovnitř, vysvleč se a dojdi na zahrádku,” řekne a jde do sídla z jiné strany. takže je to na mě. Jdu pomalu dovnitř, ale vidím, jak na mě nenápadně kouká, i když se tváří, že mu jsem ukradená. Rád se dívá, jak chodím. I jak ležím. Přijdu ke dveřím a opřu se do nich - jsou z mahagonu a krásné, ale těžké. Vevnitř se mi to taky dost líbí, ale teď je důležité to, abych si pospíšila. On už na mě určitě čeká. Slyším vrznutí dveří, ale když vykouknu z mezipatra, tak zjišťuju, že to je jen sekuriťák, který odnáší zavazadlo. Vyběhnu co možná nejrychleji, jak to na takových šteklech jde, do ložnice a tam si vše svléknu. Akorát teď mě napadá - co když narazím na ochrankáře? Počkám tedy, až znovu bouchnou dveře a popoběhnu naboso, až mi pleskají nohy o vyleštěné parkety, zase dolů. Držím si jednou rukou prsa a druhou mám mezi nohama, protože co kdyby tu opravdu byl ještě někdo… Na nikoho ale naštěstí nenarazím. Otevřu dveře, které vedou do zadní části pozemku, který je obehnaný bytelným dřevěným plotem, je zde i bazén a celkově je to moc hezké místo, kde máme dost soukromí. Pán už čeká u nějaké železné tyče skoro u plotu. Ta tam minule nebyla. Nebo jsem si jí možná nevšimla.
„Pojď sem…” říká a když jsem na dosah, tak po mě chmátne a přitáhne si mě.
„Pomaleji by to nešlo?” říká škodolibě a otočí si mě zadkem k sobě a pořádně mě přes něj plácne. Muselo to být i s rozmachem, protože poskočím dopředu.
„Skáčeš, jo?” dá mi ještě jedno plácnutí a úplně vidím ten rudý otisk.
„Nebudu skákat, můj Pane,” odpovím a zatnu se, abych stála hezky rovně. Zkusí to ještě jednou a opravdu už neposkočím.
„No výborně…” ukáže k tyči. Stoupnu si čelem k němu, ale pohled mi zase směřuje dolů. Špičky hezky k sobě, paže podél těla a trochu shrbená. Přinese si provaz, který je jen tak položený na zahradním stolečku u bazénu a dojde zpět. Nastavím se a čekám. Mlčí a udělá první uvázání kolem pasu. Když se podívá na moje svěšená prsa, tak pustí provaz - ten mě zalechtá - a pořádně mě štípne do obou bradavek. Trochu syknu, ale buď to neslyšel, nebo dělá, že to neslyší. Bere zase provaz a omotává ho tak, abych měla sevřená prsa. Jak zatáhne, tak mě to zabolí. Tentokrát už syknutí neignoruje a pořádně mi vrazí facku, až se mi uvolní culík a část vlasů mi spadne do tváře.
„Co si to dovoluješ?” křikne a odběhne. Už už to vypadá, že se nevrátí a nechá mě v tom jarním vánku, ale pak ho slyším, jak se vrací (nesmím se dívat) a chytá mě za vlasy, škubne mi hlavou směrem vzhůru, až mi trochu narazí do tyče za mnou.
„Tak ty budeš dělat blbosti? To nesnáším!” a aniž by čekal na odpověď, tak si stoupne z boku, narve mi do pusy kuličkový roubík a utáhne mi ho vzadu na krku. Pak do mě šťouchne a věnuje se zase provazu. Prsa se mi postupně nalévají, až je mám opravdu obrovské, navíc mi do nich každou chvíli štípe. Ne skrz to, že by se pomalu nalévaly, ale spíš pro to, že může a baví ho to.
„Tak se mi to líbí…” zhodnotí po chvilce své dílo, poodstoupí a dívá se na mě. Tedy, aspoň si to myslím. Pak zase odchází, dlouho neslyším žádný zvuk. Zhluboka dýchám a cítím ty nechutné sliny, jak mi tečou po bradě. Potom se vrací, slyším jeho měkké kroky v trávě.

Takže tak. Tyč mě pořád studí do zadku, to ale není nic proti tomu, co se následuje - na prsách mi přistane rákoska, taková ta tvrdá, pevným a rychlým švihem. Škubnu sebou a znova! Skloním hlavu ještě víc, aby neviděl, že zatínám víčka a vzadu u tyče i ruce, abych nevykřikla, protože přes roubík jde všechno hned slyšet. Můj Pán neříká nic, jen si zase švihne, tentokrát mírněji, zato přímo přes bradavku. Je mi do pláče, ale vydržím to, musí na mě být hezký pohled, když stojí tak nakročený a švihá si rákoskou do ruky. Pak švihne a jak mám skloněnou hlavu, vidím, jak mi rudne dekolt a prsa. Už nedýchám zhluboka, ale přerývavě. Snad si toho nevšiml. Ucítím štípavé plesknutí. Všiml si toho.
„Dokud nebudou hezky červené, tak odsud neodejdeme…” říká Pán a pleská dál. Zatínám už i prsty na nohách, ale držím, držím… a vidím, jak čím dál víc rudnu. Přijde mi, že to trvá hodiny, ale pak pán přestane.
„Tak, konečně to nějak vypadá…” Spokojeně a uvolněně si oddechnu a doufám, že tento víkend bude ještě dlouhý.

erven murna - Rov slon
MyDreams VPS server
War Forum | Potápění | IT trička | Design Board | FastFood Recenze | Ultra-HD voyeurs porn | XXL Sex | Rychlá půjčka | Adult Hosting | Stavební dozor | Neko Porn Alexis Crystal | VPS servery | Hromadný email | Natáčení porna | Psycholog Praha | Azyl pro milence | Ubytování Klínovec | Strap-on